MÁM RÁD...
(Dle Alberta Fleuryho.)
Rád láskou naivní mám všecko, co se loučí:
svit luny, západy, tichnoucí bouři v kraji,
bizarrní babičky, jež předou v jasu loučí
a v prostřed pohádek i s dětmi usínají.
A láskou vybranou zas věci přejemnělé,
kde s milou gracií se nonchalance snoubí,
jich rozkoš subtilní se vykrášlila směle
hrou nyvých polibků i hvězdných nocí hloubí.
Že věru požitkem to vzácným nanejvýše,
oh, jak bych kráčel rád v sad růží pod zahradou
za snivou princeznou, jež znavena jsouc, tiše
tam s pinčlíkem svým dlí a společnicí mladou...!
Rád láskou dojemnou mám všecko něžné, milé,
včelky i lilije i tichou vůni jejich,
mdlý úsměv krásných rtů, jímž hasnou zoubky bílé
a v němž se tají pláč jak rosa v orchidejích.
Však láskou plamennou, ne láskou legendární,
mám nejradš očí dvé, v nichž hyne žár i něha,
dvé očí zázračných, z nichž v zimě milost jarní
a v jarních lijavcích pohoda zimy šlehá.
Nové Město v lednu 1900.
[1]