MÁM RÁD...

MÁM RÁD... (Dle Alberta Fleuryho.)
Rád láskou naivní mám všecko, co se loučí: svit luny, západy, tichnoucí bouři v kraji, bizarrní babičky, jež předou v jasu loučí a v prostřed pohádek i s dětmi usínají. A láskou vybranou zas věci přejemnělé, kde s milou gracií se nonchalance snoubí, jich rozkoš subtilní se vykrášlila směle hrou nyvých polibků i hvězdných nocí hloubí. Že věru požitkem to vzácným nanejvýše, oh, jak bych kráčel rád v sad růží pod zahradou za snivou princeznou, jež znavena jsouc, tiše tam s pinčlíkem svým dlí a společnicí mladou...! Rád láskou dojemnou mám všecko něžné, milé, včelky i lilije i tichou vůni jejich, mdlý úsměv krásných rtů, jímž hasnou zoubky bílé a v němž se tají pláč jak rosa v orchidejích. Však láskou plamennou, ne láskou legendární, mám nejradš očí dvé, v nichž hyne žár i něha, dvé očí zázračných, z nichž v zimě milost jarní a v jarních lijavcích pohoda zimy šlehá. Nové Město v lednu 1900.
[1]