SLOKY.

SLOKY.
I.
Jsou dny, kdy srdce pláče... A zírej k nebesům, kde anděl hvězdy nítí, běž v prales, kde dlí Bůh jak v síních katedrál, rvi vlas, v něj popel syp či vetkávej v něj kvítí – nic, nic – vše marno je – – Tvé srdce pláče dál... Toť den, kdy srdce pláče... V těch strašných závratích, kdy žluč se vlévá do žil a bílý hasne žár jak v pouštích pod moři, řvu vztekem divokým: Proč, Pane, Lásku vložil Jsi v mého srdce sluj, když v Soucit neshoří?! A proč’s mi nedal sil, bych žhavost rány zhojil, proč v kosmu velebném mám stát jak trpaslík – ?: nebť vím, že nejspíše bych bol svůj upokojil, vše hvězdy kdybych strh’ a v jejich ohni znik’... To v noc, kdy srdce pláče... 16