MÁM RÁD... (Dle Alberta Fleuryho.)
Rád láskou naivní mám všecko, co se loučí: svit luny, západy, tichnoucí bouři v kraji, bizarrní babičky, jež předou v jasu loučí a v prostřed pohádek i s dětmi usínají. A láskou vybranou zas věci přejemnělé, kde s milou gracií se nonchalance snoubí, jich rozkoš subtilní se vykrášlila směle hrou nyvých polibků i hvězdných nocí hloubí. Že věru požitkem to vzácným nanejvýše, oh, jak bych kráčel rád v sad růží pod zahradou za snivou princeznou, jež znavena jsouc, tiše tam s pinčlíkem svým dlí a společnicí mladou...! Rád láskou dojemnou mám všecko něžné, milé, včelky i lilije i tichou vůni jejich, mdlý úsměv krásných rtů, jímž hasnou zoubky bílé a v němž se tají pláč jak rosa v orchidejích. Však láskou plamennou, ne láskou legendární, mám nejradš očí dvé, v nichž hyne žár i něha, dvé očí zázračných, z nichž v zimě milost jarní a v jarních lijavcích pohoda zimy šlehá. Nové Město v lednu 1900.
[1]

SPLYNUTÍ DUŠÍ. (Malíři Maxi ŠvabínskémuŠvabinskému psáno pod jeho obraz.)
Víš, my jsme se měli vždycky tak rádi – v záhonech květů jsme kráčeli žitím: tys byla oděna v bílý šat Mládí a já měl černý vlas, věnčený kvítím. Údolím kalichů v opilé závrati ve snách jsme kráčeli při ohních lící, čekali liljí, až západ jim ozlatí zelené pupence, o bílém panenství snící. A šli jsme pak k basinu – (tichounce zpíval...) – Tam na dně z kořínků leknínů bílých veliký amethyst k luně se díval a v štěstí pučící v půlnočních svítil nám chvílích – – Vždy sama brala’s jej, měsíc když zapadal – – – – – – – – – – – – – Ach, k ránu nazpět pak nesla’s jej ke dnu – – – – – – – – – – – – – Oh, Bože! Jak nám vždy svit jeho v duších hrál! A teď? Tak smutno tam! Jak lukám bez kvítí v lednu. Nebť bouře zlá se nám opřela v basin, hlaď jeho slila se v jezera bezedná, květ vodních růží byl s povrchu zhlazen a Lásky amethyst odtržen ode dna. A teď tam leží kdes v řečišti suchém, bahnem jsou zkaleny modravé druzy – leží tam v pláči a obklopen puchem v doteku prstů a v obdivu nečisté luzy. 5 Co počít, duše? Rci! V srdcí svých požáru sedět tak dlouho, až pozvolna zhasnou? Či objat ramena mystických stožárů, jež v říš nás povezou věčnou a krásnou? Ó, pojď! My pojedem! Stožáry!... Pohleď jen na ně! Slyšíš ten zpěv jak nám lodníci kynou? Ó, drahá – – drahoušku... Podej mi dlaně! – – Vidíš tu slavnost, až duše nám splynou? 6

MÁ DUŠE VÍTĚZNÁ...
Život jest plavba rozvodněným veletokem.
Má duše vítězná...! Jak toužebně vzpomínáš jásavých líbánků vesel, víš, když jsme jezerem zářivé lásky a ve vůni polibků pluli, kdy jitra z růží se před námi třásla a skřivan si trilkoval vesel a kdy ty růže nám zpájely smysly, kam jsme se hladinou hnuli... Ó, duše vítězná...! Vzpomeň jen rosy jak v náruč nám sklonila palmu – – rubíny hrály jí – vzpomeň jen slunka jak hustý břeh baldachýn stkal mu, když, mladé, vystouplo z krvavých moří a naší se opřelo vůli... Viď... my jsme pluli dál – – – Kam?... Ano: po zvucích jásavých žalmů... Po zvucích posledních žalmů jsme pluli a břehy nám mizely v dáli... Jezero rostlo nám v kypící řeku, však žalmy se honily hladí a palmy mystické kynuly větvemi, v nichžto se hrdličky smály... Ó, duše vítězná...! My pluli k palmám těm odvážní, silní a mladí, my pluli šíleně v zuřivém záchvatu, vzbouřená krev kam nás nesla, ačkoli v loďku nám vlny juž stříkaly, ač se nám vzpírala vesla – my pluli šíleně za zpěvy žalmů a za věnci mystických palem... Však, duše...! Orkán tu zaduněl pojednou, loďku nám převrhnul málem, přehlušil žalmy a rozmetal palmy a stříbrný řeky proud naplnil kalem a vichrem divokým rozvířil víry... Nad námi skřivan již ustrašen zpíval a jezy závratné bouřily pod námi... Ó, vzpomeň, vítězná duše...! 7 V šílené rozkoši jásalo tělo, však zrak tvůj se zachmuřen díval v ten divě roztoucírostoucí příval... Víš, jak nám ocean náručí kýval?! A ty jsi šeptala: „Raději uspíme závratné touhy a zburcujem zoufalá snění – hleď, jak se jez náš dme v širý pruh dlouhý a jak se vše mění a divoce pění – ó, vesluj ku břehům...“ A tu jsem chopil se vesla, jež slední nám zbylozbylo, a ty jsi očí svých ku nebi vznesla a modlitbu velikou pělas: „Můj Pane!, lkala Jsi, uveď nás v růžová jitra a posvěť nám veliké dílo – – jsme děti šlapaných luhů a chcem, by se rozpěly písní jak Hellas, chcem, by v nich jásali slavíci lásky, by se v nich nepřestal Krásy zvon houpat jak rajky pralesů v zrosených lijanech bělostných liljí a poupat... Ó, Pane, žehnej nám posvátné dílo – – – A víry ztichnuly po této písni a po této modlitbě Tvojí... Hleď, duše vítězná... Zrcadlem bílých vod hrdlička s palmou se snesla a za ní zástupy holubic bílých se s poupátky v zobáčcích rojí – toť zvěst je příměří! – – Ó, duše, souhlasíš...?... Chopme se sledního vesla –! Hle, vlny klesly a kal vod se snáší a paprsek vysušil lodičku naši – nuž, duše, souhlasíš...? Břehy jsou holé sic – bouř strhla lesíky posvátných palem, však plujme ku břehům... budem se opájet smutkem i žalem, v tom síla, duše má... Jen když zas v líbánkách půjdeme spolu zrosenou zahradou krvavých růží, v jichž lůžku vždy měkkounce ustelem bolu – – nuž plujme ku břehům, má duše čistá... Doufej, že stihnem jich šťastně – – 8 – – – Však slyš, cos pod hladí...! – Něco jak píseň, když zrosenou nivou se honí..!honí...! – Něco jak první pláč mladého zvonu či první zpěv hrdinské básně...! – Oh, plesej, duše má – –! Blahá to předzvěsť je žití, jež z posvátných vod se nám roní a která mystickým světlem vždy svítí a mystickou hudbou vždy zvoní... – Oh! Plesej, duše má – –! Silnou je modlitba toho, kdo s liljí v dlani se kloní! 9

MEDITACE.
Co je duše? – Velký květný kalich, do nějž boží ruka různé dary klade: Jeden z plátků stkán je zbarvených a malých, jiný sněhem plá a tyčinky má mladé, v jednom vůně sídlí, jíž se duše zpájí a v němž zlatý brouk jak v rakvi umírá –: ale vždycky duše mystickou je bájí a vždy tají se v ní prášek Vesmíra. 10

SMRT PŘIŠLA KE MNĚ KDYS...
Ano. Docela tiše však. Překrásná, podobna víle, po špičkách kradla se smutná a bledá ku mému loži, kde podušky hořely bílé – – ŠlaŠla, jak když milenka miláčka hledá –... Však rubáš nechala venku, citlivá žena a přišla bez kosy, aby se nelekla duše... Jen v bílé sněhové dlani smutné té Paní neslyšně povzdechla palma a černé lilije na ní – Ach, jak mi voněly tenkrát předtuchou tajemných cest! A tak se blížila krásná a bledá jak ta, jež milenců hostinu hledá – a tak se přikradla k loži v růžových zásvitech ranních s černými vlasy, jež tekly jí po bílých skráních jak smutné lijany hřbitovních vrb. A mávla palmou. V hrdle jí zazvonil pláč. Však tu jsem potopil smutné své zraky do její vznícených očí a náhlou modlitbou Žití výsknul můj divoký pláč... Bože, já hleděl v ty čarovné, hluboké zraky a já ji silou strh’ k sobě, tu Ženu bílou a krásnoukrásnou, a v horoucí vášni ji líbal, než hořící ohně v ní zhasnouzhasnou, a vpil se jí v plamenná ústa i v nachově rozžaté tělo, až lůžko bělostné v divokých vlnách se chvělo. Ach, Bože, my jsme se zpíjeli tak dlouho, tak dlouho...! 11 Pod námi bělostná těla zlámaných palem se chvěla a z černých uvadlých květů zazněl k nám nový pláč Žití. Ach, čím že zaplakal? Hrůzou, v níž tajemné svítí jak z dálek přes mlhy, kde kvítí do plodů zraje... Nám v duších rozkvetla Pohádka máje. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A kraj se prozářil – závojem květů se potáh’, modrými mlhami Griegovy písně se nesly – Do dálek moře se vzdulo a hučelo v obrovských notách a do vln andělé zlatými tepali vesly. A nad ním Paní šla – – – Překrásná, podobna víle, pryč v dálku kráčela, kde nové tušila květy – – Pod ní se bouřilo moře a pěny se vzpínaly bílé a do nich házela Paní své z lůna jí pučící květy. – – – – – – – – – – – Ó, bílé lekníny, zplozené výkřikem Žití, jak smutně sníte, když měsíc jde hladí – pohledem na vás se nitro mé do ohňů nítí, neb ve vás žiju a vidím své Mládí. A budu se v extasi na vás vždy dívat a budu slouchat jak srdce vám buší a budu touhou mřít a budu zpívat, až do vás vezpívám celou svou duši. 12

SUSPIRIA.
Oh, často slýchám mrtvé zvony znít a tolik smutku v jejich písních bývá, že na dně moří chtěl bych u nich být a naslouchat jim, když se připozdívá –; kdy duše moje do snění se vpájí o anděli, jenž touží ku hvězdám, i o těch hvězdách, které v touhách plají a silou Víry dominují tmám – –: V těch těžkých chvílích, kdy se připozdívá a moje srdce v mrtvý sen se vpájí – ó, což bych rád, by moje duše snivá se pod hlaď snesla, kde ty zvony hrají – – – 13

V PERSPEKTIVĚ SNŮ.
To, duše, soumrak byl, když od hostiny Žití zvědavi večera jsme vyšli na terassu. Šlo Jaro alejí, v své vůni plálo kvítí a hvězdy ve své hře a měsíc ve svém jasu. Pad’ soumrak, drahoušku... Háj tměl se před námi – (to nový život byl, kam vkročiti jsme měli –) Však víšvíš, jak ztrnulas! Ten prales neznámý, ty stíny propasti, v nichž písně oněměly! Však já jsem řekl: Pojď! A já jsem řekl: Dál! Ten ton byl příliš hrd – a Ty jsi uposlechla! Mou šíj jsi objala, já páž svou v pas Ti dal a naše srdce tím si Odevzdanost vdechla. Ten květ byl tuze mlád – ten květ té cnosti naší – byl bílý jako sníh, však jako paprsk hřál – já cítil jsemjsem, jak hrá a jak nám srdce vznášívznáší, a proto řek’ jsem: Pojď! A proto děl jsem: Dál! Nuž tedy, šli jsme dál, až pralesy nás jaly. V nich vody hučely ve hloubkách nezřených... Do duší mráz nám vjel a kročeje se bály, však tu vždy cnosti květ v nás bílou vůni dých’. Víš, drahá, tak jsme šli... Ta cesta byla dlouhá... Však čím víc houstly tmy, tím víc nám síly kvetlo, tím víc v nás kypěl vzdor a vzpínala se touha tmy ve dví rozdělit a rozžehnout v nich světlo. 14 A při tom kvítek náš jak luna rostl dál a vůně přibíral a v šířku hnal svůj kalich, až kdysi za jitra – (vzduch vůní umíral –) měl poupat plný stvol jak ze sněhu a malých. A s vůní poupat těch se bílá světla třásla do tajů našich cest... Háj svatý čekal v dáli... A teď! Jen vzpomeň si! V něm stáda Snů se pásla a jejich Pastýři nám políbení dali. To hledaný byl Ráj, pln vůně plodů zralých... My v trávu posvátnou jsme tváří k zemi klesli a ve květ vztýčený jak obětníci v kalich proud čistých modliteb jsme k trůnu Pána nesli. 15

SLOKY.
I.
Jsou dny, kdy srdce pláče... A zírej k nebesům, kde anděl hvězdy nítí, běž v prales, kde dlí Bůh jak v síních katedrál, rvi vlas, v něj popel syp či vetkávej v něj kvítí – nic, nic – vše marno je – – Tvé srdce pláče dál... Toť den, kdy srdce pláče... V těch strašných závratích, kdy žluč se vlévá do žil a bílý hasne žár jak v pouštích pod moři, řvu vztekem divokým: Proč, Pane, Lásku vložil Jsi v mého srdce sluj, když v Soucit neshoří?! A proč’s mi nedal sil, bych žhavost rány zhojil, proč v kosmu velebném mám stát jak trpaslík – ?: nebť vím, že nejspíše bych bol svůj upokojil, vše hvězdy kdybych strh’ a v jejich ohni znik’... To v noc, kdy srdce pláče... 16

ZA ŽHAVÝCH PŮLNOCÍ...
(A. T.)
Já nevím, proč to je – často však bývá, že v nocích plamenných na tě si vzpomínám časem, za nocí žhavých, kdy všecko v nás zpívá v rozkoši sblížení vysokým hlasem. Vím, že nás Nepřítel květnými oddělil sady – a ty jsou neschůdné, třebas v nich květy jen hoří – – – To často bývá tak: Lásky květ vždy umře mladý, když na něj padne žár půlnočních zoří. A náš Květ uvadnul... Umíral zdlouha... Vždyť víšvíš, jak zavoněl před smrtí ještě – !? Zbyla nám vzpomínek závratná touha jak žhavé na srdci kleště. A proto dnes ještě, půlnoc-li zahoří světlá, z mé duše vychází muezin svátečně bílý –: Zpěv mrtvé vůně to, jež tenkrát ke dnu mi sletla a která občas teď hlasitěj’ zalká i kvílí. 17

CIRCE A ODYSSEUS.
Byla to asi závratná chvíle vzkypění vášně a touhy i studu, ó Circe, kdy tvé rameno bílé jak hroznýš spialo se kol Jeho údů. Ty Kněžna a On Král – oba dva mladí, příliv vás dráždil a odliv vás lákal – v loži jste úpěli jako dva hadi, když se jim do srdcí zakousne šakal. Já vím, že silný byl – a k tomu Král, jenž nezřel Královny řad těžkých roků –; však moh’-li zdusit cit, šakal když řval v rytmických akkordech utvrdlých boků?..boků?... Ó, byl to zajisté závratný okamžik za hvězdných blesků a příboje moří – – – tak z ohňů plamenných Gigantů šlehá vznik, Bůh-li se modlí a Genij-li tvoří. 18

CREDO.
Jsem básník slunce, hvězdných konstelací, květnatých lích a modrých dívčích zraků, poeta štěstí, který za soumraku do duší žen a leknínů se ztrácí, jsem zlatá muška, která v květů vůni nejliběj sní a nejraději trůní. Jsem básník slunce... Celý svět mi hraje paprsků snem a dovádivým svitem, vše, co se tiše kmitne pod blankytem, hranolem duše promítám v své háje, kde v svatých ohních vznáší se mé Božství nad oltáři a v bílých liljí množství. Jsem básník nocí, kdy se hvězdy čistí, srpnových nocí, plných mysterií, k nim duše má jak v bibli chodí čísti a jako červ se pod jich tichem svíjí –: mně zdává se, vše tato bílá světla že pro mne jen a pro mé dítě zkvetla. Jsem básník studánek a tichých hladí, kde jako tajemství se leknín chví, kde bílé rusalky a fauni mladí se honí v zášeří... Kde jako anděl jásá nad potokem má zlatá víla s azurovým okem. §21 Pojď, zlatá vílo, dej mi ručku v dlaň a půjdem v kraj, kde bílé květy zrají, kde božím slunkem stále jásá stráň a v těžkých vůních mušky umírají – pojdpojď, měsíc vyšel, rybník počal zpívat – budem se mlčky k svatým hvězdám dívat... 22

MÁM DÍTĚ BÍLÉ...
V mystických nocích, bílých hvězdami, hle, jak se moje duše chví...! Touha v ní rozkvétá v sladký plod neznámý, touha po svatém tajemství. Mám dítě bílé, mám anděla z ráje s pohádkou v nitru a s královskou duší – – Můj Pane, rci mi, zda se to sluší mřít láskou k andělu z ráje? Nuž, víš, já umírám v těch nocích hymnických a v dálky pohlížím, kde tuším posvátný háj – – Rci, Pane na nebi – není to těžký hřích pohlížet k hájům a v srdci nést ráj? Vzývám Tě, Pane můj, rci mi to ve snu a řekni mi přímo, že hříchem to není – – vždyť dobře Ty to víš, mému-li požehnáš snění, že i s tím andělem v náruč Ti klesnu. A pak Ti povím víc –: Z vděčnosti povím Ti jak ten můj anděl má oči nebesky krásné – – Věř, kdybys člověk byl a zřel je v zplanutí, sám zmaten v háj bys šel, měsíc až zhasne...! A oltář stavěl bys k zápalné oběti a v hrobku očí těch klesl bys, Pane – – – Nuž, rci mi upřímně – když jeho objetí v svůj Chrám si posvětím – co se mi stane? 23 V Chrám pyšný, velebný, na jehož oltáři nádherné lilije pokvetou v množství a jehož svatyni Lásky plam ozáří mystickým přísvitem velkého Božství. V něm zrovna před oltář na vonný trůn snese se Oddanost v lilje a palmy a já – – Nuž, rci, Pane, přijmeš mé nábožné žalmy, když z Chrámu tohoto darem Ti přinesu píseň svých strun? Tě vzývám, Nejvyšší – zjev mi to prvním snem – a řekni přímo, že přijmeš ten písní dar v úsměvu blahém – –: sic jinak, Bože můj! – ve vzdoru divokém Svou lebku roztříštím o oltář v Chrámě Tvém – a Ty pak, Pane můj, – Dobroto nejvyšší – budeš mým vrahem! – – – 24

PÍSEŇ.
I.
Sladkých písní tisíc jsem juž pěl o mraku a vánku, o dryadách, kterak za červánků, bledší nad úběl, v zelenavých stínech u vod hbitě zlatý češou vlas –: však teď o Tobě je píšu snáz, moje dítědítě. Vždyť Tys taky moje rusalka z nejbělejších jedna, u níž duše, pijíc Krásy ze dna, nikdy nezalká –; a když někdy v soumrak za červánků sklesnem v lásky eden, zdá se mi, že obláček jsme jeden ve hře sladkých vánků. 25

SERENÁDA.
V noc hvězdy zasvitly, měsíc je bílý – pojď v moji náruč sem, teď Bůh jen zří tě – hle, v hájích před námi honí se Víly a hrají ve vlnkách – Vidíš je, dítě...? A tiše v rákosí v záchvatu lásky zmámení Satyři číhají skrytě – až Víly půjdou spat, jich zlaté vlásky zasypou polibky – Bojíš se, dítě...? Hle, juž se zvedají – – Že háj to šumí?... To štěstím Víly mrou, lapeny v sítě – – Pojď v moji náruč blíž, noc všecko stlumí – měsíc k nám rozmlouvá – – Slyšíš ho, dítě...? 26

CHVILKA SNĚNÍ.
I.
Až jednou Bůh nám v dlaně kvítek vloží, v jehožto kalich naše duše vplují, já řeknu TiTi, jak spolu v žití půjdem: To bude píseň tiše blouznivá, již pod okny nám fontán bude pět o PrinceznáchPrinceznách, jak umírají štěstím, když najdou Prince zakletého v háj –, o bílých Nymfách, kterak v houštině kdes rozkoší lkají Fauna v náručí, o potůčcích jak zpívají a jdou a nesou vůni jásajících břehů, o Vílách, Bůžcích... o všem bude zpívat nám onen fontán – víš, ten pod okny... A naše duše, v jednom květu snící, budou se chvět a z kalichu se klonit a k sobě tulit ve blouznivých snech – a budou zíratzírat, jak tam u fontány pár holoubků se napájí a svítísvítí, a smát se budou oněm pohádkám i holoubkům i jejich perutím a budou hádat: Proč as bloudkové, ti holoubci, vždy najednou jdou pít, když stružka pro ně úzká tak a malá?... A proč pak asi ve hře lakotné své zobáčky vždy v jednu krůpěj vbodnou, když miliony v sluníčku jich hrá?... – – A podobně tak duše ptát se budou a s dumou v oku budou přemítat o pohádkách a těchto bílých snech... 27 A my?... Ó, dítě! V němém objetí jak obláčky dva po blankytném nebi poplujem žitím... Kalich duší svých všem krásám otevřem a sladkou rosou jej sytit budem, by nám neuvad’. Tam v dálce kdesi bude slunko plát – – Hle, dítě zlaté – k němu budem plout ve vůni liljí, v písních fontány a v jeho oheň oba najednou pak tiše klesnem... Lilje budou kvést – Nám ještě do snů fontán zazpívá... 28

OTÁZKY.
Rci, drahá, hvězdy-li na nebi neplanou, co děláš večer celý? – Já vždycky letím k nim, je láskou roznítím, by Tobě zahořely... – A když pak první z nich jak úsměv Naděje se zajiskří z noci klamné? – Jsem šťastna důvěrou, jež z nitra vykvetá, že z dálky se’s usmál na mne... – A pak-li najednou déšť nových zazáří a zase nových řad – a tisíc nových v chvatu? – Ó, tu se zpíjím v sen, bych Tobě byla blíž, neb sama podlehla bych jejich majestátu... 29

SLOKY PRO HUDBU.
(Skladateli JOSEFU NEŠVEROVI.)
Tiše, tiše jako víla přicházíváš ke mně celá bílá... Na rtu úsměv svaté Oddanosti, s okem modrým jako nebe – – Bože, dítě, ani nevíš s jakým chvěním moje duše často vidí Tebe...! V oněch zbožných okamžicích, kdy jen písně světla v moje nitro kanou, přicházíváš ke mně jako víla oddaná a bílá s duší rozehranou. S okem modrým jako nebe, na němž Bůh dal hvězdy roznítiti – – Bože, dítě, ani nevíšnevíš, jak ty hvězdy v moje srdce svítí a jak planou...! Modlím se k těm hvězdám, protože jsou svaté a protože Svátost dlí jen na oltáři – – Bože, dítě, ani nemáš zdánízdání, jak ty hvězdy září v svatém odevzdání...! V okamžicích, kdy jdeš ke mně bílá s okem modrým, s liljí v dlani jako víla, jako víla – – – 30

Ó, DÍTĚ, RCI MI...
Ó, dítě, rci mi, co dělá chudobka naše...? Víš, v tichý podvečer vyšli jsme procházkou – hořelo nebe a hořely hory i lesy a srdce bila nám v divoké rozkoši štěstí – víš o tom, dítě...? Příroda vzlykala v dusivém objetí, neb tenkrát ponejprv s Vesnou si polibek daly – – Šly vody potůčkem tajemně zurčíce, skřivánci zpívali první své písně – vždyť víšvíš, jak plakalas, když nám je červánek zhltil... Však bylo tichounko – Příroda vzlykala vlažnými oddechy jarního snění – a my jsme slyšeli potůčky šumět... Šuměly, zurčely stříbrné potůčky a Tvoje oči se blouznivě vpíjely do nich – – – – a země voněla omládlá, toužícítoužící, jak vzplát by do květů chtěla – – Oh, vím, jak v zahřátém ňádru juž se jí poupata chvěla v bolestném čekání rosy a vzduchu a světla... Potůčky zurčely – – krajina kvetla – – – – – – – – – – – – – – – – – – – TedTeď víš juž, dítě, as, jak se to stalo: K západu mračno jdouc, v krvi si hrálo jak dítě v postýlce, když máť je do spánku nutínutí, a tiše broukalo se slunkem hrajíc – – Nuž, Ty – víš? – klesnulas na mladou zem, vznešena láskou a veliká štěstím, 31 až hlas Tvůj rozehřál vonící lada: Jak Tě mám ráda...! – – – A krajem táhlo dál: Oh, ráda, ráda...! Stříbrné potůčky hrály a zurčely, skřivánek umlkl u nebe kdesi – a já se rozhledl omládlým večerem: Hle, u Tvých nohou, zázračné dítě, bělostná chudobka rozkvetla – – vezmi ji! – Vždyť Tvoje píseň ji budila ze sna – – Vezmi ji, chudobku – bělostnou chudobku, bude nám vzpomínat na krásnou píseň, bude nám rozkvétat z bělostných poupátek v bělostná kvítka a v bělostné plody – – Chudobka bude nám do lásky svítit... Nuž, dítě, rci mi dnes: Co dělá chudobka naše...? 32

SLOKY.
II.
Proč někdy klopíš zrak ve dlouhých polibcích? Oh, vím – Bůh velký je a k čistým v lásce mluví – To, co se snáší k nim, to není bílý sníh jak hvězdný lijavec za nocí mlčících – to lásky zásvitem Bůh k čistým duším mluví... A Bůh-li promluví, tu bílých liljí květ jak poupě milosti v nás rozpučí a vzrůstá – V jich vůně mystické si rajský slavík sed’ a písní andělskou v nás nový kouzlí svět – – – V ty chvilky líbám Tě na oči, vlas i ústa... 33

OBLAKA.
Oblaka, oblaka, co je ve vás touhy, co je vzdechů ve vás a co bolestí...! Těžce voní květy mroucí za červenců a v jich smutné žalmy listí šelestí. – Oblaka má bílá, co je ve vás touhy, modrých dívčích zraků jako nebe zář – často za soumraku vetkám pohled dlouhý v tichou, sladkou, dobrou, bílou vaši tvář... – a tu se mi zdává v posvěcené chvíli, že můj anděl bílý z náruče vám vstává: bílá, zlatá hlava v bílém rouchu víly v sladkém odevzdání liljí ke mně mává... 34

PRAELUDIUM.
Víš, co to bylo...? – Polibek Lásky. Tys řekla: Sluníčka záře k nám sletla! Hleď, lilje rozkvetly i sedmikrásky a co tu světla! Však já dím: Polibek Lásky to byl! Nebeský minstrel přiletěl z ráje, snesl se v duše chrám, v klávesy uhodil a teď tam k slavné mši Kyrie hraje. To vždycky slunko jasněji zazáří a lilje vyskočí ze zlatých poupat –: kněz v bílém ornátě přichází k oltáři a vůně kadidel počíná v zlatě se koupat. 35

CHVILKA SNĚNÍ.
II.
Do vůně sena vkouzlil jsem svůj sen a Tobě, drahá, posílám jej darem... Byl tichý večer, slunko zapadlo juž a bledou tvář si k vystoupení líčil kouzelník-měsíc... Nač Jsi myslila as? Též v tichém rytmu plesala Ti duše, když sedmihlásek s pěnkavou Ti pěli nad drahou hlavou? – Také vzpomínalas na večery a naše svaté chvíle, kdy (v lukách rybník!) sedali jsme ve člun? Věř, zlaté dítě, vjedu-li dnes v rákos a veslo mé-li přinutí jej k písni, to jistě píseň o Tvých ručkách, drahá... Tys hladila jej, když se rozkolébal a naivní vždy říkalas mu slova – – A když dnes vlnka zašeptá si ze sna, to jistě sen je o Tvých očích, dítě...! O modrých očích bílá pohádka to, o studánkách dvou, v nichžto laň se shlíží... Víš, jak vždy plaše zachvěly se touhou, když hladina se s lunou políbila? – – Víš, dítě, víš to? – – Vůně sena stoupá, hladina zpívá a můj člun se vrací – – Chceš, drahé dítě, darem duši mou? – – 36

PÍSEŇ.
II.
Pojď, dítě – půjdem do zahrad, kde naše duše opijí se ve sny – tam nikdo z lidí nebude nás znát, jen dobrý Bůh nás v svazek sepne těsný. Záhony liljí obrovských i malých ku nebi vznesou bělostný svůj kalich a budou plát a vůní svou nás hřát – – pojdpojď, dítě – půjdem do zahrad... VíšVíš, jak jsme jednou v bílý vešli sad...? Záhony liljí v puky hnaly právě – V nich měsíc spal a zlaté mušky v trávě – Oh, víš, mé dítě, jak jsem Tě měl rád...? PojdPojď, půjdem do zahrad – – 37

SVÉ MÍLE.
Z Tvých modrých očí, zlaté dítě, se na mne směje celý svět – ó, jak bych mohl Tvojí lásky a Tvojí duše zapomnět! – Hle, usměješ se v roztoužení –: ó, jakým Tys jen andělem! Hrom dozní v nitru, blesky zhasnou, my v tichém míru v nivy jdem a trháme si v kytky kvítí a zpíjíme se v noční jas – Ó, rci mi, dítě – možno žíti, květ kdyby zvad’ a paprsk’ zhas’? A kdyby naše čistá láska jak lilije květ odkvetla? – – Věř, že jen v tichém lkal bych pláči, však v tmy šel místo do světla..!světla...! 38

V ZAHRADĚ.
Na větvích tisíc bílých květů, tisíce vonných, růžových poupat..poupat... stříbrná rosa bude se třpytit na nich, až začne sluníčko stoupat. Teď ještě dřímá – i poupata dřímají jak v postýlce hodné děti –: tisíce bílých a vonných i růžových na každé sněti. Však brzy stoupne juž sluníčko zlaté, v okýnko zaťukám milence svojí: – Dušinko, probuď se – na naší zahradě vychází slunko a bílé stromy stojí... 39

LEKNÍNY.
Tiše kdys – kdy, nemohu juž říci – to vím jen, že kdysi při měsíci – Ach, jak bylo tenkrát v mojí duši bíle! Pučela tam láska jako v jaru květ – Takové ty chvíle, kdy nám láska pučí a kdy do náručí letí světlo bílé, takové ty chvíle nelze zapomnět. Škoda, že juž nemohu víc říci, nežli to, že kdysi při měsíci – Nuže, tedy tenkrát mojí duše štěstí v jeden svit se spředlo s jasem večera – A teď náhle všecko jasem toho štěstí jako pod polibky počínalo kvésti –: stráň i tůň i skála čnící do šera. Na vod lůžku – více nechci říci – leknín spal... A bylo při měsíci. Bílý byl ten leknín a tůň tmavá byla, zdálo se, že sní a touží k měsíci... Jistě jakás víla závojem svých vlasů jeho bílou krásu k pláči poranila – jistě ona víla u vod plačící... Nevím, proč tam lkala – těžko říci... Jenom vím, že lkala při měsíci – – Viděl jsem ten leknín na vlnách se houpat a svou dlaň jsem po něm jako ve snu vztáh’ –: však tu z jeho poupat v sladkých vůní vanu vidím bílou Pannu jako zázrak stoupat, stoupat z bílých poupat jako v modlitbách... 40 Jaké oči mělaměla, nevím říci – vím jen, že se leskly při měsíci. A ta tiše pěla prosbu k mojí duši: Prosím, vrz mne zpátky ve vod tmavý kout!... Hle, mně tůň je duší – její měkké vlny pohádek jsou plny, jež mne do snů vzruší – slyš, jak srdce buší, že má uvadnout! – – Jak dál Panna pěla, nechci říci – já však takto mluvil při měsíci: Nic se neboj, poupě – budeš dále žíti! Mám já dítě bílé strážným andělem – – Jeho duše tůň je, nad ní ňádro svítí, v jehož vlnkách snít můž’ nejkrásnější kvítí – – A to v bílé ňádro tobě ustelem... Co mi Panna děla, nesmím říci – vím jen, že se smála při měsíci. 41

NAD STARÝM BASINEM.
Nad mlčelivým basinem, hleď, drahá, co se květů tísní...! My se tam s láskou utíkáme a slavík s písní. Což nezdá se Ti, že tu šeřík voní, jenž rozkvetl dnes k ránu? Jak krásným to být milovánu, mřít láskou, šeptat o ní...! Pojď, hoď sem kytku lilijí, svou tvář tam spatříš v odlesku, ji spatříš v záři měkkých linijí a světlých paprsků. Tak anděla tvář vypadá, když nevědomky slabé děcko střeží, tak sladkým vzduch je, když v něm růže kvetou kdes v jihu na pobřeží. Hleď, starý basin zpívá, zpívá – rak veliký mu na dně zmírá nudou – Jen pohledpohleď tam a uzříš BůhBůh, jak se k nám dívádívá, a malé rybky žebrat o Tvé lilje budou. 42

SLOKY.
III.
Do dlouhých polibků jsme vloudili své duše, když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’... Je půlnoc, drahoušku... Jdou stíny do mé duše, jdou tiše, zlehýnka jak z krajů vzdálených – Ty dřímáš – půlnoc jde... sny na víčka Ti sedly; sníš báji královskou jak rytíř v dálku jel – měl v očích rosy hru a obličej měl zbledlý a orel bělostný jak v dál ho provázel. A jak ten rytíř jel – (však jel si pro nevěstu, vlas dlouhý vlhký měl a po větru mu vál) – sbor dívek andělských mu laury metal v cestu a rytíř ubledlý se v pláči usmíval. A jel a stále jel – jen časem oči zdvih’, kde jeho orel vlál jak oblak, jako sníh. A náhle orel slet’ a náhle orel stál –: Zřel rytíř Princeznu na oři úbělovém. A nemohl juž dál a stál a stál a stál – – A k orlu Princezna se přitulila slovem. – – – – – – – – – – – – Ten sen juž nevíš dál – táh’ vánek kol Tvých tváří a zhasil jeho svit ve vůni mladých let – Šla luna oblohou jak božství po oltáři a na květ duše Tvé kýs’ nový sen ti sed’. 43 A půlnoc táhne dál.... jdou vzpomínky mou duší jak stíny karavan v požárech umdlených – sním, v dlouhé polibky jak vloudili jsme duši, když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’. 44

PÍSEŇ.
III.
Přineste mi bílé růže, vše, jež skytá sad, abych mohl svojí milé cestu posypat... Přineste mi celé snopy lučních bílých kopretin, bych je mohl do vlásků vplést, nasypati v klín – Přineste mi plnou náruč polrozvitých lilijí: zlíbám je a svoji milou celou jimi přikryji. 45

FANTASIE LETNÍHO JITRA.
V růžových jitrech, kdy ještě ptáci spějí a mlhavé rybníky potichu zpívají, ó, dítě milené, obcházím potají kol zámků zřícených, obrostlých staletým houštím, zelené pupence lilijí hladím v panenských zahradách, podobných zlaté Tvé duši. Jde světlo do zahrad – to slunko začíná stoupat a písně rybníků počnou se do mlh ztrácet, z pupenců lilijí tisíce bělostných poupat za slunkem vyskočí – –: oh, dítě, hodina přišla, kdy v rosu usedám na březích vod, ve struny loutny své potichu uhodím, aby se rozpěly ve chorovod – – – Jsou mlhy, k nebi jdou – – za nimi duše má – – vysoko nad nivy k nebi se nesem, z hluboka jásají vzbuzené lilije, z daleka zaznívá ptačí zpěv lesem, z hluboka, z daleka mlhy k nám spěchají, blizounko k nebi juž –: vidět juž andílky, průsvitná křidélka mají!..mají!... „Andílku!, zavolám – Holoubku, dušinko!“ – – – v náruč mi přiletíš, zulíbáš oči, rozkošná, blankytná křidélka máš... „Holoubku, andílku...!“ Mlhy se ztrácejí, z hluboka, z daleka lilije voní, kol zámků zřícených v staletých houštinách bělostné víly se honí... 46

V NOČNÍ KRAJINĚ POD ROZTOKY.
(Psáno v červenci 1897.) (SLEČNĚ ZDENCE BRAUNEROVÉ)
Dech bílých požárů mi usnul kolem tváří. Plod jahod zavoněl kdes v kamenité stráni. Šel měsíc po nebi jak Božství po oltáři a ve tvář krajiny pad’ smutek usínání. Vysílen požáry jsem pod balvany uleh’, pod spáry velkých snů se bálo pohnout křoví. V mé duši hučelo jak v probuzených úlech a tiše čekal jsem, co krajina mi poví. – Kraj tmí se do dálek –, mé myšlénky mi řekly, jež výše nade mnou se pásly po úbočích –, – kraj tmí se do dálek... je hněvem k pláči změklý a blesky široké juž sotva tají v očích. – A na hlaď Vltavy prý rybinky juž skáčou jak vzdušná těla snů, zrozených za svítání – a do vod zvráceny topoly bílé pláčou, půl v smíchu měsíce, půl v němém odříkání – – – a z bílých stínů skal prý nové skály pučí a vzhůru k měsíci se kácejí a měknou – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jen v dálce nad Prahou juž chvílemi to hučí a blesky tajené co nevidět se smeknou. 49

ZÁTIŠÍ.
Znám lesů kout – jak pod závoji tam Princezna spí za šera –, za ručku brávám milku svoji a jdu s ní vždycky z večera v ten lesů kout, kde pod závoji v modravých mhách a tmavé chvoji má Princezna spí za šera. I říkávám: Jen tiše, dítě – Princezna dříme, nezbuď jí! Pojď, půjdem tmou a půjdem skrytě, Princezna mladá dál ať sní – Svou bílou nožku vyhrň, dítě, tak aspoň tráva nezrosí tě a Princezna se nezbudí... I jdeme tak a jdeme tiše – jak paprsek jdem k Princezně – – hle, ona bdí a tiše dýše, hrá očima – my zříme v ně: v ty zlaté hvězdy modré výše a v objetí si klesnem tiše k nám žehnající Princezně. 50

DUBNOVÉ JITRO.
Vstalo jak Neronů polibky zhýčkané dítě z měkkounkých hedvábů, vonících růžovým snem, s hlavičkou sepiatou ve zlatých paprsků sítě a v čílku s královským diademem. Vstalo a smálo se. Ručičky za hlavou seplo u v sladkém zívnutí přivřelo očka, k růžím se vinulo, dýchajíc mladičké teplo na chvilku ještě, než přitloustlé bonny se dočká. Zívalo, zpívalo. Hrálo si v růžových snech. Na oknech ložnice úsměv mu zazářil světlý. Pod jeho pohledy blatouch a koniklec kvetly a smutným hladinám snilo se o leknínech. 51

HVOZD NAŠÍ LÁSKY.
Tam stojí doposud. Jak tenkrát, dnes i šumí, jen modrá sýkorka juž odvedla si děti – – ó, dítě, vzpomínáš, jak potůček nám zpíval a azur očí Tvých jak rozkoší se třás’? Ó, tiše vzpomínámvzpomínám, jak jsme se milovali, jak padla’s v náruč mou, když zapadalo slunko – víš, v zlatém kotouči se rudou skvrnou chvělo jak slza rozkoše, jíž Vesmír zaplakal... A v zlatém háji tom při slunka zapadání, víš, velký bílý květ se k našim čelům schvěl – to naší lásky květ nám Pán Bůh seslal s nebe, by rajskou vůní svou nás omámil a opil – – Pak tiše Bůh se snes’ – nás v bílé lokty chopil a jako děti dvě nás k ráji unášel – – – 52

VEČER U DUBNU.
Tiše a oddaně umdlené rozložil plece v Přírody náruč, vztyčenou poslední silou – – Hle, měsíc-milenec nahnul se k řece, aby ji políbil, milou... Šelmovsky laškuje s ubledlou koketou, třesa se smíchy, když ona mu v hubičce brání – – Na břehu poupata – co nejspíš blatouchy pokvetou a zítra při slunku koniklec rozvije v stráni... A já, teď zladěný Přírody únavou, pocítím zítra zas bujnou krev Mládí – – Kdož ví – –? Snad ohně nám zahoří nad hlavou a my se s milenkou budeme muset mít rádi... 53

JE VEČER ZÁBLESKŮ...
Je večer záblesků a stínů prchavých, jsou keře bez hnutí a rybník nebe vrací... Ó, všichni, kdož tu jste, do svatých pojďte lích, nebť louky voní juž a zbudili se ptáci... Já cítil andělaanděla, jak peruť na mne vložil a hlásil Lásky van, že na blízku juž je mi: plod Žití veškeru svou šťávu vtrysk’ mi do žil – nuž, silným budu-li, vzplá štít můj nadějemi. A potom půjdu dál, do svatých půjdu lích, pokácím oltáře, kde tlí juž staří bozi – –: Má Láska, Žití plod, Svit stínů prchavých – hle, moje devisy! Jdu pevně! Svět ať hrozí! 54 OBSAH:
Věnování. Prolog.
I. HOVORY DUŠE.Str. 1. Splynutí duší (Malíři Maxi Švabinskému)5 2. Má duše vítěznávítězná...7 3. Meditace10 4. Smrt přišla ke mně kdyskdys...11 5. Suspiria13 6. V perspektivě snů14 7. Sloky I.16 8. Za žhavých půlnocípůlnocí...17 9. Circe a Odysseus18
II. POHÁDKY MODRÝCH OČÍ. 1. Credo21 2. Mám dítě bílébílé...23 3. Píseň I.25 4. Serenáda26 5. Chvilka snění I.27 6. Otázky29 7. Sloky pro hudbu (Skladateli J. Nešverovi)30 8. Ó, dítě, rci mimi...31 9. Sloky II.33 10. Oblaka34 11. Praeludium35 12. Chvilka snění II.36 13. Píseň II.37 14 Své Míle38 15. V zahradě39 [55] Str. 16. Lekníny40 17. Nad starým basinem42 18. Sloky III.43 19. Píseň III.45 20. Fantasie letního jitra46
III. KRAJINY PŘI MĚSÍCI. 1. V noční krajině pod Roztoky (Zdence Braunerové)49 2. Zátiší50 3. Dubnové jitro51 4. Hvozd naší lásky52 5. Večer v dubnu53 6. Je večer zábleskůzáblesků...54
E: jf; 2006 [56]