ZA ŽHAVÝCH PŮLNOCÍ...

František Sekanina

ZA ŽHAVÝCH PŮLNOCÍ...
(A. T.)
Já nevím, proč to je – často však bývá, že v nocích plamenných na tě si vzpomínám časem, za nocí žhavých, kdy všecko v nás zpívá v rozkoši sblížení vysokým hlasem. Vím, že nás Nepřítel květnými oddělil sady – a ty jsou neschůdné, třebas v nich květy jen hoří – – – To často bývá tak: Lásky květ vždy umře mladý, když na něj padne žár půlnočních zoří. A náš Květ uvadnul... Umíral zdlouha... Vždyť víšvíš, jak zavoněl před smrtí ještě – !? Zbyla nám vzpomínek závratná touha jak žhavé na srdci kleště. A proto dnes ještě, půlnoc-li zahoří světlá, z mé duše vychází muezin svátečně bílý –: Zpěv mrtvé vůně to, jež tenkrát ke dnu mi sletla a která občas teď hlasitěj’ zalká i kvílí. 17