HVOZD NAŠÍ LÁSKY.

František Sekanina

HVOZD NAŠÍ LÁSKY.
Tam stojí doposud. Jak tenkrát, dnes i šumí, jen modrá sýkorka juž odvedla si děti – – ó, dítě, vzpomínáš, jak potůček nám zpíval a azur očí Tvých jak rozkoší se třás’? Ó, tiše vzpomínámvzpomínám, jak jsme se milovali, jak padla’s v náruč mou, když zapadalo slunko – víš, v zlatém kotouči se rudou skvrnou chvělo jak slza rozkoše, jíž Vesmír zaplakal... A v zlatém háji tom při slunka zapadání, víš, velký bílý květ se k našim čelům schvěl – to naší lásky květ nám Pán Bůh seslal s nebe, by rajskou vůní svou nás omámil a opil – – Pak tiše Bůh se snes’ – nás v bílé lokty chopil a jako děti dvě nás k ráji unášel – – – 52