CHVILKA SNĚNÍ.

František Sekanina

CHVILKA SNĚNÍ.
II.
Do vůně sena vkouzlil jsem svůj sen a Tobě, drahá, posílám jej darem... Byl tichý večer, slunko zapadlo juž a bledou tvář si k vystoupení líčil kouzelník-měsíc... Nač Jsi myslila as? Též v tichém rytmu plesala Ti duše, když sedmihlásek s pěnkavou Ti pěli nad drahou hlavou? – Také vzpomínalas na večery a naše svaté chvíle, kdy (v lukách rybník!) sedali jsme ve člun? Věř, zlaté dítě, vjedu-li dnes v rákos a veslo mé-li přinutí jej k písni, to jistě píseň o Tvých ručkách, drahá... Tys hladila jej, když se rozkolébal a naivní vždy říkalas mu slova – – A když dnes vlnka zašeptá si ze sna, to jistě sen je o Tvých očích, dítě...! O modrých očích bílá pohádka to, o studánkách dvou, v nichžto laň se shlíží... Víš, jak vždy plaše zachvěly se touhou, když hladina se s lunou políbila? – – Víš, dítě, víš to? – – Vůně sena stoupá, hladina zpívá a můj člun se vrací – – Chceš, drahé dítě, darem duši mou? – – 36