CHVILKA SNĚNÍ.
II.
Do vůně sena vkouzlil jsem svůj sen
a Tobě, drahá, posílám jej darem...
Byl tichý večer, slunko zapadlo juž
a bledou tvář si k vystoupení líčil
kouzelník-měsíc... Nač Jsi myslila as?
Též v tichém rytmu plesala Ti duše,
když sedmihlásek s pěnkavou Ti pěli
nad drahou hlavou? – Také vzpomínalas
na večery a naše svaté chvíle,
kdy (v lukách rybník!) sedali jsme ve člun?
Věř, zlaté dítě, vjedu-li dnes v rákos
a veslo mé-li přinutí jej k písni,
to jistě píseň o Tvých ručkách, drahá...
Tys hladila jej, když se rozkolébal
a naivní vždy říkalas mu slova – –
A když dnes vlnka zašeptá si ze sna,
to jistě sen je o Tvých očích, dítě...!
O modrých očích bílá pohádka to,
o studánkách dvou, v nichžto laň se shlíží...
Víš, jak vždy plaše zachvěly se touhou,
když hladina se s lunou políbila? – –
Víš, dítě, víš to? – –
Vůně sena stoupá,
hladina zpívá a můj člun se vrací – –
Chceš, drahé dítě, darem duši mou? – –
36