V PERSPEKTIVĚ SNŮ.

V PERSPEKTIVĚ SNŮ.
To, duše, soumrak byl, když od hostiny Žití zvědavi večera jsme vyšli na terassu. Šlo Jaro alejí, v své vůni plálo kvítí a hvězdy ve své hře a měsíc ve svém jasu. Pad’ soumrak, drahoušku... Háj tměl se před námi – (to nový život byl, kam vkročiti jsme měli –) Však víšvíš, jak ztrnulas! Ten prales neznámý, ty stíny propasti, v nichž písně oněměly! Však já jsem řekl: Pojď! A já jsem řekl: Dál! Ten ton byl příliš hrd – a Ty jsi uposlechla! Mou šíj jsi objala, já páž svou v pas Ti dal a naše srdce tím si Odevzdanost vdechla. Ten květ byl tuze mlád – ten květ té cnosti naší – byl bílý jako sníh, však jako paprsk hřál – já cítil jsemjsem, jak hrá a jak nám srdce vznášívznáší, a proto řek’ jsem: Pojď! A proto děl jsem: Dál! Nuž tedy, šli jsme dál, až pralesy nás jaly. V nich vody hučely ve hloubkách nezřených... Do duší mráz nám vjel a kročeje se bály, však tu vždy cnosti květ v nás bílou vůni dých’. Víš, drahá, tak jsme šli... Ta cesta byla dlouhá... Však čím víc houstly tmy, tím víc nám síly kvetlo, tím víc v nás kypěl vzdor a vzpínala se touha tmy ve dví rozdělit a rozžehnout v nich světlo. 14 A při tom kvítek náš jak luna rostl dál a vůně přibíral a v šířku hnal svůj kalich, až kdysi za jitra – (vzduch vůní umíral –) měl poupat plný stvol jak ze sněhu a malých. A s vůní poupat těch se bílá světla třásla do tajů našich cest... Háj svatý čekal v dáli... A teď! Jen vzpomeň si! V něm stáda Snů se pásla a jejich Pastýři nám políbení dali. To hledaný byl Ráj, pln vůně plodů zralých... My v trávu posvátnou jsme tváří k zemi klesli a ve květ vztýčený jak obětníci v kalich proud čistých modliteb jsme k trůnu Pána nesli. 15