SLOKY.

SLOKY.
III.
Do dlouhých polibků jsme vloudili své duše, když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’... Je půlnoc, drahoušku... Jdou stíny do mé duše, jdou tiše, zlehýnka jak z krajů vzdálených – Ty dřímáš – půlnoc jde... sny na víčka Ti sedly; sníš báji královskou jak rytíř v dálku jel – měl v očích rosy hru a obličej měl zbledlý a orel bělostný jak v dál ho provázel. A jak ten rytíř jel – (však jel si pro nevěstu, vlas dlouhý vlhký měl a po větru mu vál) – sbor dívek andělských mu laury metal v cestu a rytíř ubledlý se v pláči usmíval. A jel a stále jel – jen časem oči zdvih’, kde jeho orel vlál jak oblak, jako sníh. A náhle orel slet’ a náhle orel stál –: Zřel rytíř Princeznu na oři úbělovém. A nemohl juž dál a stál a stál a stál – – A k orlu Princezna se přitulila slovem. – – – – – – – – – – – – Ten sen juž nevíš dál – táh’ vánek kol Tvých tváří a zhasil jeho svit ve vůni mladých let – Šla luna oblohou jak božství po oltáři a na květ duše Tvé kýs’ nový sen ti sed’. 43 A půlnoc táhne dál.... jdou vzpomínky mou duší jak stíny karavan v požárech umdlených – sním, v dlouhé polibky jak vloudili jsme duši, když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’. 44