SLOKY.
III.
Do dlouhých polibků jsme vloudili své duše,
když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’...
Je půlnoc, drahoušku... Jdou stíny do mé duše,
jdou tiše, zlehýnka jak z krajů vzdálených –
Ty dřímáš – půlnoc jde... sny na víčka Ti sedly;
sníš báji královskou jak rytíř v dálku jel –
měl v očích rosy hru a obličej měl zbledlý
a orel bělostný jak v dál ho provázel.
A jak ten rytíř jel – (však jel si pro nevěstu,
vlas dlouhý vlhký měl a po větru mu vál) –
sbor dívek andělských mu laury metal v cestu
a rytíř ubledlý se v pláči usmíval.
A jel a stále jel – jen časem oči zdvih’,
kde jeho orel vlál jak oblak, jako sníh.
A náhle orel slet’ a náhle orel stál –:
Zřel rytíř Princeznu na oři úbělovém.
A nemohl juž dál a stál a stál a stál – –
A k orlu Princezna se přitulila slovem.
– – – – – – – – – – – –
Ten sen juž nevíš dál – táh’ vánek kol Tvých tváří
a zhasil jeho svit ve vůni mladých let –
Šla luna oblohou jak božství po oltáři
a na květ duše Tvé kýs’ nový sen ti sed’.
43
A půlnoc táhne dál.... jdou vzpomínky mou duší
jak stíny karavan v požárech umdlených –
sním, v dlouhé polibky jak vloudili jsme duši,
když ostrý severák nám v Píseň lásky dých’.
44