MÁ DUŠE VÍTĚZNÁ...

MÁ DUŠE VÍTĚZNÁ...
Život jest plavba rozvodněným veletokem.
Má duše vítězná...! Jak toužebně vzpomínáš jásavých líbánků vesel, víš, když jsme jezerem zářivé lásky a ve vůni polibků pluli, kdy jitra z růží se před námi třásla a skřivan si trilkoval vesel a kdy ty růže nám zpájely smysly, kam jsme se hladinou hnuli... Ó, duše vítězná...! Vzpomeň jen rosy jak v náruč nám sklonila palmu – – rubíny hrály jí – vzpomeň jen slunka jak hustý břeh baldachýn stkal mu, když, mladé, vystouplo z krvavých moří a naší se opřelo vůli... Viď... my jsme pluli dál – – – Kam?... Ano: po zvucích jásavých žalmů... Po zvucích posledních žalmů jsme pluli a břehy nám mizely v dáli... Jezero rostlo nám v kypící řeku, však žalmy se honily hladí a palmy mystické kynuly větvemi, v nichžto se hrdličky smály... Ó, duše vítězná...! My pluli k palmám těm odvážní, silní a mladí, my pluli šíleně v zuřivém záchvatu, vzbouřená krev kam nás nesla, ačkoli v loďku nám vlny juž stříkaly, ač se nám vzpírala vesla – my pluli šíleně za zpěvy žalmů a za věnci mystických palem... Však, duše...! Orkán tu zaduněl pojednou, loďku nám převrhnul málem, přehlušil žalmy a rozmetal palmy a stříbrný řeky proud naplnil kalem a vichrem divokým rozvířil víry... Nad námi skřivan již ustrašen zpíval a jezy závratné bouřily pod námi... Ó, vzpomeň, vítězná duše...! 7 V šílené rozkoši jásalo tělo, však zrak tvůj se zachmuřen díval v ten divě roztoucírostoucí příval... Víš, jak nám ocean náručí kýval?! A ty jsi šeptala: „Raději uspíme závratné touhy a zburcujem zoufalá snění – hleď, jak se jez náš dme v širý pruh dlouhý a jak se vše mění a divoce pění – ó, vesluj ku břehům...“ A tu jsem chopil se vesla, jež slední nám zbylozbylo, a ty jsi očí svých ku nebi vznesla a modlitbu velikou pělas: „Můj Pane!, lkala Jsi, uveď nás v růžová jitra a posvěť nám veliké dílo – – jsme děti šlapaných luhů a chcem, by se rozpěly písní jak Hellas, chcem, by v nich jásali slavíci lásky, by se v nich nepřestal Krásy zvon houpat jak rajky pralesů v zrosených lijanech bělostných liljí a poupat... Ó, Pane, žehnej nám posvátné dílo – – – A víry ztichnuly po této písni a po této modlitbě Tvojí... Hleď, duše vítězná... Zrcadlem bílých vod hrdlička s palmou se snesla a za ní zástupy holubic bílých se s poupátky v zobáčcích rojí – toť zvěst je příměří! – – Ó, duše, souhlasíš...?... Chopme se sledního vesla –! Hle, vlny klesly a kal vod se snáší a paprsek vysušil lodičku naši – nuž, duše, souhlasíš...? Břehy jsou holé sic – bouř strhla lesíky posvátných palem, však plujme ku břehům... budem se opájet smutkem i žalem, v tom síla, duše má... Jen když zas v líbánkách půjdeme spolu zrosenou zahradou krvavých růží, v jichž lůžku vždy měkkounce ustelem bolu – – nuž plujme ku břehům, má duše čistá... Doufej, že stihnem jich šťastně – – 8 – – – Však slyš, cos pod hladí...! – Něco jak píseň, když zrosenou nivou se honí..!honí...! – Něco jak první pláč mladého zvonu či první zpěv hrdinské básně...! – Oh, plesej, duše má – –! Blahá to předzvěsť je žití, jež z posvátných vod se nám roní a která mystickým světlem vždy svítí a mystickou hudbou vždy zvoní... – Oh! Plesej, duše má – –! Silnou je modlitba toho, kdo s liljí v dlani se kloní! 9