SPLYNUTÍ DUŠÍ.

SPLYNUTÍ DUŠÍ. (Malíři Maxi ŠvabínskémuŠvabinskému psáno pod jeho obraz.)
Víš, my jsme se měli vždycky tak rádi – v záhonech květů jsme kráčeli žitím: tys byla oděna v bílý šat Mládí a já měl černý vlas, věnčený kvítím. Údolím kalichů v opilé závrati ve snách jsme kráčeli při ohních lící, čekali liljí, až západ jim ozlatí zelené pupence, o bílém panenství snící. A šli jsme pak k basinu – (tichounce zpíval...) – Tam na dně z kořínků leknínů bílých veliký amethyst k luně se díval a v štěstí pučící v půlnočních svítil nám chvílích – – Vždy sama brala’s jej, měsíc když zapadal – – – – – – – – – – – – – Ach, k ránu nazpět pak nesla’s jej ke dnu – – – – – – – – – – – – – Oh, Bože! Jak nám vždy svit jeho v duších hrál! A teď? Tak smutno tam! Jak lukám bez kvítí v lednu. Nebť bouře zlá se nám opřela v basin, hlaď jeho slila se v jezera bezedná, květ vodních růží byl s povrchu zhlazen a Lásky amethyst odtržen ode dna. A teď tam leží kdes v řečišti suchém, bahnem jsou zkaleny modravé druzy – leží tam v pláči a obklopen puchem v doteku prstů a v obdivu nečisté luzy. 5 Co počít, duše? Rci! V srdcí svých požáru sedět tak dlouho, až pozvolna zhasnou? Či objat ramena mystických stožárů, jež v říš nás povezou věčnou a krásnou? Ó, pojď! My pojedem! Stožáry!... Pohleď jen na ně! Slyšíš ten zpěv jak nám lodníci kynou? Ó, drahá – – drahoušku... Podej mi dlaně! – – Vidíš tu slavnost, až duše nám splynou? 6