OBLAKA.

František Sekanina

OBLAKA.
Oblaka, oblaka, co je ve vás touhy, co je vzdechů ve vás a co bolestí...! Těžce voní květy mroucí za červenců a v jich smutné žalmy listí šelestí. – Oblaka má bílá, co je ve vás touhy, modrých dívčích zraků jako nebe zář – často za soumraku vetkám pohled dlouhý v tichou, sladkou, dobrou, bílou vaši tvář... – a tu se mi zdává v posvěcené chvíli, že můj anděl bílý z náruče vám vstává: bílá, zlatá hlava v bílém rouchu víly v sladkém odevzdání liljí ke mně mává... 34