MÁM DÍTĚ BÍLÉ...

MÁM DÍTĚ BÍLÉ...
V mystických nocích, bílých hvězdami, hle, jak se moje duše chví...! Touha v ní rozkvétá v sladký plod neznámý, touha po svatém tajemství. Mám dítě bílé, mám anděla z ráje s pohádkou v nitru a s královskou duší – – Můj Pane, rci mi, zda se to sluší mřít láskou k andělu z ráje? Nuž, víš, já umírám v těch nocích hymnických a v dálky pohlížím, kde tuším posvátný háj – – Rci, Pane na nebi – není to těžký hřích pohlížet k hájům a v srdci nést ráj? Vzývám Tě, Pane můj, rci mi to ve snu a řekni mi přímo, že hříchem to není – – vždyť dobře Ty to víš, mému-li požehnáš snění, že i s tím andělem v náruč Ti klesnu. A pak Ti povím víc –: Z vděčnosti povím Ti jak ten můj anděl má oči nebesky krásné – – Věř, kdybys člověk byl a zřel je v zplanutí, sám zmaten v háj bys šel, měsíc až zhasne...! A oltář stavěl bys k zápalné oběti a v hrobku očí těch klesl bys, Pane – – – Nuž, rci mi upřímně – když jeho objetí v svůj Chrám si posvětím – co se mi stane? 23 V Chrám pyšný, velebný, na jehož oltáři nádherné lilije pokvetou v množství a jehož svatyni Lásky plam ozáří mystickým přísvitem velkého Božství. V něm zrovna před oltář na vonný trůn snese se Oddanost v lilje a palmy a já – – Nuž, rci, Pane, přijmeš mé nábožné žalmy, když z Chrámu tohoto darem Ti přinesu píseň svých strun? Tě vzývám, Nejvyšší – zjev mi to prvním snem – a řekni přímo, že přijmeš ten písní dar v úsměvu blahém – –: sic jinak, Bože můj! – ve vzdoru divokém Svou lebku roztříštím o oltář v Chrámě Tvém – a Ty pak, Pane můj, – Dobroto nejvyšší – budeš mým vrahem! – – – 24