LEKNÍNY.

LEKNÍNY.
Tiše kdys – kdy, nemohu juž říci – to vím jen, že kdysi při měsíci – Ach, jak bylo tenkrát v mojí duši bíle! Pučela tam láska jako v jaru květ – Takové ty chvíle, kdy nám láska pučí a kdy do náručí letí světlo bílé, takové ty chvíle nelze zapomnět. Škoda, že juž nemohu víc říci, nežli to, že kdysi při měsíci – Nuže, tedy tenkrát mojí duše štěstí v jeden svit se spředlo s jasem večera – A teď náhle všecko jasem toho štěstí jako pod polibky počínalo kvésti –: stráň i tůň i skála čnící do šera. Na vod lůžku – více nechci říci – leknín spal... A bylo při měsíci. Bílý byl ten leknín a tůň tmavá byla, zdálo se, že sní a touží k měsíci... Jistě jakás víla závojem svých vlasů jeho bílou krásu k pláči poranila – jistě ona víla u vod plačící... Nevím, proč tam lkala – těžko říci... Jenom vím, že lkala při měsíci – – Viděl jsem ten leknín na vlnách se houpat a svou dlaň jsem po něm jako ve snu vztáh’ –: však tu z jeho poupat v sladkých vůní vanu vidím bílou Pannu jako zázrak stoupat, stoupat z bílých poupat jako v modlitbách... 40 Jaké oči mělaměla, nevím říci – vím jen, že se leskly při měsíci. A ta tiše pěla prosbu k mojí duši: Prosím, vrz mne zpátky ve vod tmavý kout!... Hle, mně tůň je duší – její měkké vlny pohádek jsou plny, jež mne do snů vzruší – slyš, jak srdce buší, že má uvadnout! – – Jak dál Panna pěla, nechci říci – já však takto mluvil při měsíci: Nic se neboj, poupě – budeš dále žíti! Mám já dítě bílé strážným andělem – – Jeho duše tůň je, nad ní ňádro svítí, v jehož vlnkách snít můž’ nejkrásnější kvítí – – A to v bílé ňádro tobě ustelem... Co mi Panna děla, nesmím říci – vím jen, že se smála při měsíci. 41