VEČER U DUBNU.

František Sekanina

VEČER U DUBNU.
Tiše a oddaně umdlené rozložil plece v Přírody náruč, vztyčenou poslední silou – – Hle, měsíc-milenec nahnul se k řece, aby ji políbil, milou... Šelmovsky laškuje s ubledlou koketou, třesa se smíchy, když ona mu v hubičce brání – – Na břehu poupata – co nejspíš blatouchy pokvetou a zítra při slunku koniklec rozvije v stráni... A já, teď zladěný Přírody únavou, pocítím zítra zas bujnou krev Mládí – – Kdož ví – –? Snad ohně nám zahoří nad hlavou a my se s milenkou budeme muset mít rádi... 53