V NOČNÍ KRAJINĚ POD ROZTOKY.

V NOČNÍ KRAJINĚ POD ROZTOKY.
(Psáno v červenci 1897.) (SLEČNĚ ZDENCE BRAUNEROVÉ)
Dech bílých požárů mi usnul kolem tváří. Plod jahod zavoněl kdes v kamenité stráni. Šel měsíc po nebi jak Božství po oltáři a ve tvář krajiny pad’ smutek usínání. Vysílen požáry jsem pod balvany uleh’, pod spáry velkých snů se bálo pohnout křoví. V mé duši hučelo jak v probuzených úlech a tiše čekal jsem, co krajina mi poví. – Kraj tmí se do dálek –, mé myšlénky mi řekly, jež výše nade mnou se pásly po úbočích –, – kraj tmí se do dálek... je hněvem k pláči změklý a blesky široké juž sotva tají v očích. – A na hlaď Vltavy prý rybinky juž skáčou jak vzdušná těla snů, zrozených za svítání – a do vod zvráceny topoly bílé pláčou, půl v smíchu měsíce, půl v němém odříkání – – – a z bílých stínů skal prý nové skály pučí a vzhůru k měsíci se kácejí a měknou – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jen v dálce nad Prahou juž chvílemi to hučí a blesky tajené co nevidět se smeknou. 49