V PERSPEKTIVĚ SNŮ.
To, duše, soumrak byl, když od hostiny Žití
zvědavi večera jsme vyšli na terassu.
Šlo Jaro alejí, v své vůni plálo kvítí
a hvězdy ve své hře a měsíc ve svém jasu.
Pad’ soumrak, drahoušku... Háj tměl se před námi –
(to nový život byl, kam vkročiti jsme měli –)
Však víšvíš, jak ztrnulas! Ten prales neznámý,
ty stíny propasti, v nichž písně oněměly!
Však já jsem řekl: Pojď! A já jsem řekl: Dál!
Ten ton byl příliš hrd – a Ty jsi uposlechla!
Mou šíj jsi objala, já páž svou v pas Ti dal
a naše srdce tím si Odevzdanost vdechla.
Ten květ byl tuze mlád – ten květ té cnosti naší –
byl bílý jako sníh, však jako paprsk hřál –
já cítil jsemjsem, jak hrá a jak nám srdce vznášívznáší,
a proto řek’ jsem: Pojď! A proto děl jsem: Dál!
Nuž tedy, šli jsme dál, až pralesy nás jaly.
V nich vody hučely ve hloubkách nezřených...
Do duší mráz nám vjel a kročeje se bály,
však tu vždy cnosti květ v nás bílou vůni dých’.
Víš, drahá, tak jsme šli... Ta cesta byla dlouhá...
Však čím víc houstly tmy, tím víc nám síly kvetlo,
tím víc v nás kypěl vzdor a vzpínala se touha
tmy ve dví rozdělit a rozžehnout v nich světlo.
14
A při tom kvítek náš jak luna rostl dál
a vůně přibíral a v šířku hnal svůj kalich,
až kdysi za jitra – (vzduch vůní umíral –)
měl poupat plný stvol jak ze sněhu a malých.
A s vůní poupat těch se bílá světla třásla
do tajů našich cest... Háj svatý čekal v dáli...
A teď! Jen vzpomeň si! V něm stáda Snů se pásla
a jejich Pastýři nám políbení dali.
To hledaný byl Ráj, pln vůně plodů zralých...
My v trávu posvátnou jsme tváří k zemi klesli
a ve květ vztýčený jak obětníci v kalich
proud čistých modliteb jsme k trůnu Pána nesli.
15