ZA ŽHAVÝCH PŮLNOCÍ...
(A. T.)
Já nevím, proč to je – často však bývá,
že v nocích plamenných na tě si vzpomínám časem,
za nocí žhavých, kdy všecko v nás zpívá
v rozkoši sblížení vysokým hlasem.
Vím, že nás Nepřítel květnými oddělil sady –
a ty jsou neschůdné, třebas v nich květy jen hoří – – –
To často bývá tak: Lásky květ vždy umře mladý,
když na něj padne žár půlnočních zoří.
A náš Květ uvadnul... Umíral zdlouha...
Vždyť víšvíš, jak zavoněl před smrtí ještě – !?
Zbyla nám vzpomínek závratná touha
jak žhavé na srdci kleště.
A proto dnes ještě, půlnoc-li zahoří světlá,
z mé duše vychází muezin svátečně bílý –:
Zpěv mrtvé vůně to, jež tenkrát ke dnu mi sletla
a která občas teď hlasitěj’ zalká i kvílí.
17