SLOKY.
I.
Jsou dny, kdy srdce pláče...
A zírej k nebesům, kde anděl hvězdy nítí,
běž v prales, kde dlí Bůh jak v síních katedrál,
rvi vlas, v něj popel syp či vetkávej v něj kvítí –
nic, nic – vše marno je – – Tvé srdce pláče dál...
Toť den, kdy srdce pláče...
V těch strašných závratích, kdy žluč se vlévá do žil
a bílý hasne žár jak v pouštích pod moři,
řvu vztekem divokým: Proč, Pane, Lásku vložil
Jsi v mého srdce sluj, když v Soucit neshoří?!
A proč’s mi nedal sil, bych žhavost rány zhojil,
proč v kosmu velebném mám stát jak trpaslík – ?:
nebť vím, že nejspíše bych bol svůj upokojil,
vše hvězdy kdybych strh’ a v jejich ohni znik’...
To v noc, kdy srdce pláče...
16