CHVILKA SNĚNÍ.
I.
Až jednou Bůh nám v dlaně kvítek vloží,
v jehožto kalich naše duše vplují,
já řeknu TiTi, jak spolu v žití půjdem:
To bude píseň tiše blouznivá,
již pod okny nám fontán bude pět
o PrinceznáchPrinceznách, jak umírají štěstím,
když najdou Prince zakletého v háj –,
o bílých Nymfách, kterak v houštině kdes
rozkoší lkají Fauna v náručí,
o potůčcích jak zpívají a jdou
a nesou vůni jásajících břehů,
o Vílách, Bůžcích... o všem bude zpívat
nám onen fontán – víš, ten pod okny...
A naše duše, v jednom květu snící,
budou se chvět a z kalichu se klonit
a k sobě tulit ve blouznivých snech –
a budou zíratzírat, jak tam u fontány
pár holoubků se napájí a svítísvítí,
a smát se budou oněm pohádkám
i holoubkům i jejich perutím
a budou hádat: Proč as bloudkové,
ti holoubci, vždy najednou jdou pít,
když stružka pro ně úzká tak a malá?...
A proč pak asi ve hře lakotné
své zobáčky vždy v jednu krůpěj vbodnou,
když miliony v sluníčku jich hrá?... – –
A podobně tak duše ptát se budou
a s dumou v oku budou přemítat
o pohádkách a těchto bílých snech...
27
A my?... Ó, dítě! V němém objetí
jak obláčky dva po blankytném nebi
poplujem žitím... Kalich duší svých
všem krásám otevřem a sladkou rosou
jej sytit budem, by nám neuvad’.
Tam v dálce kdesi bude slunko plát – –
Hle, dítě zlaté – k němu budem plout
ve vůni liljí, v písních fontány
a v jeho oheň oba najednou
pak tiše klesnem... Lilje budou kvést –
Nám ještě do snů fontán zazpívá...
28