Ó, DÍTĚ, RCI MI...
Ó, dítě, rci mi, co dělá chudobka naše...?
Víš, v tichý podvečer vyšli jsme procházkou –
hořelo nebe a hořely hory i lesy
a srdce bila nám v divoké rozkoši štěstí –
víš o tom, dítě...?
Příroda vzlykala v dusivém objetí,
neb tenkrát ponejprv s Vesnou si polibek daly – –
Šly vody potůčkem tajemně zurčíce,
skřivánci zpívali první své písně –
vždyť víšvíš, jak plakalas, když nám je červánek zhltil...
Však bylo tichounko – Příroda vzlykala
vlažnými oddechy jarního snění –
a my jsme slyšeli potůčky šumět...
Šuměly, zurčely stříbrné potůčky
a Tvoje oči se blouznivě vpíjely do nich – –
– – a země voněla omládlá, toužícítoužící,
jak vzplát by do květů chtěla – –
Oh, vím, jak v zahřátém ňádru
juž se jí poupata chvěla
v bolestném čekání rosy a vzduchu a světla...
Potůčky zurčely – – krajina kvetla – –
– – – – – – – – – – – – – – – – –
TedTeď víš juž, dítě, as, jak se to stalo:
K západu mračno jdouc, v krvi si hrálo
jak dítě v postýlce, když máť je do spánku nutínutí,
a tiše broukalo se slunkem hrajíc – –
Nuž, Ty – víš? – klesnulas na mladou zem,
vznešena láskou a veliká štěstím,
31
až hlas Tvůj rozehřál vonící lada:
Jak Tě mám ráda...! – – –
A krajem táhlo dál: Oh, ráda, ráda...!
Stříbrné potůčky hrály a zurčely,
skřivánek umlkl u nebe kdesi –
a já se rozhledl omládlým večerem:
Hle, u Tvých nohou, zázračné dítě,
bělostná chudobka rozkvetla – – vezmi ji! –
Vždyť Tvoje píseň ji budila ze sna – –
Vezmi ji, chudobku – bělostnou chudobku,
bude nám vzpomínat na krásnou píseň,
bude nám rozkvétat z bělostných poupátek
v bělostná kvítka a v bělostné plody – –
Chudobka bude nám do lásky svítit...
Nuž, dítě, rci mi dnes: Co dělá chudobka naše...?
32