MEDITACE.
Ó, světe bez konce, kde v milliardách těl
též bídný život můj se zmítá, vře a sní
a v mdlobných rozkoších a výších lidských děl
má vzpruhu nalézat pro řadu marných dní.
Čím pro tebe jsem já a čím jsi pro mne ty,
když jednou zapadnu a zmizím beze stop
a půjde tisící tak jako šel už stý
přes pustý, neživý a neznámý můj hrob?
A jestli lidu dav mne bude ctíti dál,
co plátno bude to, když i ty smete Čas,
když bude státi svět tak jako dříve stál
před narozením mým, než vroucí zněl můj hlas,
když konečně i zem pod tíží trpkých let,
jak pevný vesmíru a věků velí řád,
by umožnila vznik a nových světů vzlet,
svůj konec najde kdys, i její ruch a chvat?
A přece, bláhový, jsem žil, šel cílům vstříc
a státi nezůstal v lítosti stadiu,
mám dosud teskné dny a uplakanou líc
a zoufám, z kalicha když zel se napiju,
ač musím nutně kdys své s bohem světu dát
a tajným bytostí se opít zánikem,
před říší neznámou v posvátný klesnout pád,
bych navždy zapomněl, že byl jsem básníkem.
27