Na hřbitově zapomenutých...
V proplakaný večer o dušičkách stojím mezi hroby.
Nebesa popelná popel sypou do hřbitova.
Naslouchám dešti, jak hovoří se žlutým listím.
A hřbitov opuštěný a pustý,
hřbitov zapomenutý a starý, kam již nikdo nezabloudí;
vždyť všichni již pomřeli, kteří zde kdysi světla rozžihali.
A já přišel puklé své srdce vám obětovatobětovat, mrtví,
když život mně je tím, čím pro vás je dnes.
...Bratři! A mně se chce tolik věčně spát...
...Bratři, kteří čekáte ještě žijících den poslední,
a svůj veliký den soudný,...soudný...
Zbabělí havrani přelétli hřbitov.
Náhle skřek drsný do hudby podzimu dinonancídisonancí pad’,
a do duše moji posměchem živých a zdravých a silných pad’.
Cítím tak pojednou, že v šílenství snech jsem se stihl,
a směji se sobě, drsně směji se s živými též.
................
Ach! když je tak proplakaný večer v dušičkách,
a já tak stojím mezi hroby sám a sám
na hřbitově zapomenutých... ach ano, když...
..............
19