Z mrtvých krajin.
[7]
V krajině bludiček.
Ta krajina byla prázná
a smutná, jako samo umírání:
kus zažloutlých luk,
v nich na konci stříbří se voda, jak veliká kaluž.
Otravné páry prolínají vzduchem,
jak černá nákaza v nemocném těle.
Ticho večera, když tuší se padání sněhu.
Jen vrány krákají nad rákosím vod
a sovy a kuliši hýkají bolestně z dalekých skal.
A vidím:
Nad bahny krajiny v otravném vzduchu
kříže vysoké vzpínají k nebesům ramena shnilá.
Kolem nich Bludičky tančí
a šeptají s ironiiironií těch, jimž vteřina životem celým:
„Sem lidstvo vodí své bohy snů a na kříže
jak na oltáře si je vbijívbíjí,
sem do bažin a otrav k nim se modlit chodí
a zde umírá.
My z jedu jejich shnilých těl hoříme
a věkům svítíme.“
9
Na starém hřbitově.
Sem, v kout věčného spánkuspánku, zbloudila má noha.
Kol nízká, oprýskalá zeď, jež rozpadá jak hroby,
a kříže rezavé a na nich obraz Boha,
a sochy kamenné, jež s bohy pozvolna se drobí.
Žár dne v zem prahne a kosti pohozené bělí,
a mrtvá fadesa své údy klade v hřbitov líně.
Slz vyplakaných zde, však vyschlých, Smutek želí.
Vše zapoměno. Konec bolu, ctnosti jako vině.
Lhostejnost na hrobech a lhostejnost v nich o všecko se dělí!
10
Sen těžké nálady.
Sen těžké nálady mi v duši padl:
Poušť mrtvá, sluncem zkrvavena v dáli.
Stesk zapadlého dne se na ní kladl.
– Dva sloupy z písku v prostřed pouště stály.
Já klečím pod sloupy a spínám ruce;
však nemodlím se již a sotva dýši,
ret znavený a slovo zněmlo v muce.
Ó, Bůh mé mlčení snad také slyší!
Jen čekám... VímVím, co přijde jednou:
Až slunce setmí, vichry na poušť vstoupí,
v ní vprou se a do mraků ji zvednou,
a hrobem jsou mi touhy – z písku sloupy. –
11
Mše duše.
Vysoko do hor, do prostřed lesů,
kde neznesvětil přírodu člověk,
svou duši svým bohům obětovat chodím.
Řeži ji a pytvám,
hodím v svých bolestí žhavý plamen,
z nějž dým smutku těžce k nebi stoupá.
Pak přijdou chvíle slavných mší duše:
chvíle opojných citů a závratí a klesání do hlubin
počátků příčin našeho bytí,
chvíle stoupání a rozpětí křídel do konců věčnosti,
chvíle svijivé a divé nenávisti,
chvíle horečných modlení, velikých kleteb,
strašlivých rouhání, sténavých výkřiků a žalob a proseb,
a chvíle černých sepjetí šílenství
a cítění hrobů a smrtísmrtí.
A tenkrát jsem silný v sobě,
a tenkrát vždy mohu si říci:
to chvíle nejslavnější a nejsvětější
v mém pustém a chudém životě.
12
Pojď naposled.
Miláčku, pojď naposled ke mně....mně...
Ó, rád bych se vyplakal na bílých Tvých prsech,
rád bych Ti řekl,
že šílím a ve snech umírá každý můj den.
Pojď, Miláčku, já rád bych se vyplakal;
a Ty miluješ děti, jež trpí...
Či ztrávil jsem bolestí celou Tvou lásku?
A není juž jediné krůpěje vína v Tvém srdci?
Tys přeci ke mně se vracela vždycky,
i tenkrát, když láska dosnila věčnost svých snů.
Pojď, ó pojď, bych naposled v polibcích hořel
a vyplakal všechnu svou bolest na prsech Tvých bílých...
Chci naposled Životu zhrdání do tváří vzkřiknout,
chci naposled vylíbat růže Tvých znavených retů,
neboť sesládne Smrt, (jsem přesvědčen jistě,)
když zastihne poslední vzplanutí mé duše v náručí Tvém,
v loktech Tvých měkkých a teplých,
na prsech Tvých bílých...
13
Kdo bůh a kdo satan.
(Sloky polemické).polemické.)
Co všechno je žena, ubohý člověk!
Je čistota, anděl a bůh,
je pohlaví otrok a zvíře v své touze,
je zlo a hřích a satan sám!
To všechno si ze ženy utvořil filosof muž,
jen aby vždycky byl velký
a vysoko nad ženou, ubohým tvorem.
Jak ale směšná a tragická úloha muže!
Když vpravdu žena je čistou, nazve ji bohem.
Když ukojit povolí výkřiky vznícených těl, je otrok a bestie pohlaví;
je satan, když odbelhá schromený muž.
Ona prý svádí v krvavé domy,
ona prý utrácí nervy a peníze muže.
On, beránek tichý, již probil svou vůli, aby se vzepřel.
Teď žena je zlo, hřích a satan.
A přece žil v rozkoších celým svým tělem i duší.
A zrovna tak s vášní žil, jako ta žena.
Snad žena a později dítě též prokleje rozkoše prožité chvíle,
jež z nudy a únavy proklel dnes muž.
Však ona proklínat bude za svoji a dítěte bídu.
Žena je pohlaví otrok,
muž je však ženy, otroka otrok.
Kdo tedy vyšší? Kdo bůh a kdo satan?
14
V den poznání.
Všechny ty ženy, jež do snů mi sahaly bílou svou ručkou,
všechny ty panny, jež spjaly básníkům duši,
že, ubohá, chvěla se šílenstvím nejčisčích lásek,
všechny zas kráčely v průvodu dlouhém pustou mou síní...
I ženy, jež patřily mně!
! Dnes ovšem směji se strašně jen sobě!!
Ale tehdy, když toužil jsem nalézti
nádhernou bělost zářivých duší,
když myslel jsem, žena že čistá a Boha že snem, ach tehdy....tehdy...
...však lépe nevzpomínat na to!
Dnes kráčejí všechny mou síní...
A zase bych myslel, že anděli jsou.
: Krásné, bledé, zadumané,
tílko jak orchidee květy...
............
ale ty duše v nich, ale ty duše rozkoší umdlené!!
: Zrak jejich pálí v mé tělo,
na rozkoš myšlenka stále z duší jim tryská,
a záminkou zbahnělé touhy jim svaté mateřství je.
15
Všechny ty krásné, bledé a zadumané panny
zahodí daleko od sebe kupní své masky,
a v hlubokých nocích s milenci řijí v orgii hnusné
a milují tělem a milují otrockým tělem.
A milenci v tváře jim plyjí,
ale kletba se chechtá v krvavých lůnech.
............
Dnes kráčejí pohlaví mučenice mou síní.
...Já směji se strašně jen sobě!
............
Kdo řekl mi, že anděli jsou?
Kdo řekl mi, že panny nekřičí touhou?
Kdo řekl mi, že nejsou v rozkoších fauny?
............
Ach ovšem, ovšem, já zapoměl, že přede mnou stojí též člověk!
16
Znavení.
Jako zlákáni sladkými sliby vyšli jsme na poušť,
kde život nás nechal umříti hladem nepoznaných radostí:
tak bez vůle naší, za slib rozkoše rodičům našim
v život jsme vešli,
vešli jsme snad proti vůli těch, kteří nás počali,
vešli jsme snad proto, abychom svedeni v pouště,
bez viny umřeli života hladem a žízní.
Nutnost zákonů přírody stala se našim prokletím.
Teď kráčíme opuštěni a smutni.
A kolem zamyšlené ticho vyprahlých pouští.
...Ovšem, někteří hýří v krvavých domech radostmi lásky,
v krčmách špinavých,
jež vymyslil život a postavil v oásy pouště.
...Ovšem, někteří řijí v rozkoši divoké lásky.
Bídní!
: Chtí za rozkoš svou vyvolat ubohé, podobné sobě,
chtí vyvolat mstitelé strašné...
...Smrti předčasné nad domy špíny vysoko krouží..krouží...
...............
Ale my kráčíme pouští opuštěni a smutni
a čekáme,
až padneme na podnož věkem zvětralé čistoty sfingy,
až Samum pískem zavane nás,
aby konec již byl...
aby konec byl všemu.
17
Podzimní nálada.
Mlhy rozpjaly holubí křídla nad lesy a lada,
stromy zkrvavěly, zažloutla stařecká těla.
Květy pomřely, nade vším zmírání chvěje se záhada.
Ticho. Smrt v křoví zdlouhavé melodie pěla.
Mrtvo v Přírodě a v duši zmámené bolesti nálada.
Ach! To prokleté, věčné a váhavé chřadnutí života!
Smrti! Nesnesu svadlé své maso a nervy.
Rychle ať padnu!
(Psi vyjí v noc černou, psi tvoji, holota...)
Ránu jen jednu, ostatní dokonaj’ červi.
...Kam letím? Bože! – V šílenství ubitá duše zas kolotakolotá!
V dálce sesláblý měsíc již zapadá;
Smrti melodie zdlouhavá ještě mi odkudsi zněla.
...Divná, divná mě přepadla nálada,
když se do snů mých skláněla studená podzimní čela.
18
Na hřbitově zapomenutých...
V proplakaný večer o dušičkách stojím mezi hroby.
Nebesa popelná popel sypou do hřbitova.
Naslouchám dešti, jak hovoří se žlutým listím.
A hřbitov opuštěný a pustý,
hřbitov zapomenutý a starý, kam již nikdo nezabloudí;
vždyť všichni již pomřeli, kteří zde kdysi světla rozžihali.
A já přišel puklé své srdce vám obětovatobětovat, mrtví,
když život mně je tím, čím pro vás je dnes.
...Bratři! A mně se chce tolik věčně spát...
...Bratři, kteří čekáte ještě žijících den poslední,
a svůj veliký den soudný,...soudný...
Zbabělí havrani přelétli hřbitov.
Náhle skřek drsný do hudby podzimu dinonancídisonancí pad’,
a do duše moji posměchem živých a zdravých a silných pad’.
Cítím tak pojednou, že v šílenství snech jsem se stihl,
a směji se sobě, drsně směji se s živými též.
................
Ach! když je tak proplakaný večer v dušičkách,
a já tak stojím mezi hroby sám a sám
na hřbitově zapomenutých... ach ano, když...
..............
19
Návrat?
Život mne ozářil na chvíli barvami duhy.
Radost mne líbala v nádherných paprscích světla.
Myslel jsem, hračkou že rozrazit Osudu kruhy,
ve které bolest své trny a bodláčí vpletla.
Sáhl jsem po barvách, prázná mi zůstala ruka.
Tnu v Osud, vlastní jsem poranil srdce a duši.
– Život se zachechtav, podal mi stará má muka.
– Odevšad nepřítel v spuchřelé brány zas buší.
20
Píseň.
Jsem přece ještě mlád
a chtěl bych mnoho, mnoho milovat!
Vím, mám Tě, drahá, rád,
však místo lásky chodím k Tobě žalovat.
Mně bídu Život dal,
mněmě učil naříkat i také bojovat –
a pak nás láskou spjal.
– Chceš také chléb? – Cha! – Jdi si píseň zazpívat.
21
Přiznání v šedém dnu.
A stále chumelí,
ač dávno již mělo být jaro!
Touhy po květech křičí,
ale květy jsou nemocné,
ale květy jsou bez barev žití.
Ano. – Tak bez lásky k ženě,
tak bez lásky k radosti žít,
to jsou moje dny v horách,
to je můj podzim mrtvého mládí.
Marnost v mých touhách,
smích trpký v mých snech
a v celé mé práci a v celém žití.
Je už to lhostejnolhostejno, trpím-li já,
jen kdyby bolesti moje nebyly bez ceny pro Ně,
kdybych za bolest svoji radost moh koupiti jimjim.
...Je už to lhostejno, padnu-li v boji.
Ale nevědět pro koho padnout,
a neznat příčinu proč umírám,
ale umírat přece,
v tom je největší posměch člověka ve mně.
22
V březnu.
Dnes poprvé jsem všechna okna otevřel,
ač dosud místy, v stínech, sníh se bělí.
Hlas špačků pod okny se opět rozvučel,
a řeky šum zapadá do mé celly.
O, slunce, vítám Tě do stínů našich hor,
a písní svou Ti první oběť nesu,
jež s písnipísní jara splývá v jeden slavný sbor,
v němž plno blaha, jásotu i plesu.
I chorou duši svou Ti otvírám zas,
bys zářilo jí v hlubin tiché kouty,
by všude, kde jsou stíny, pršel bílý jas.
Pak zazpívám též nad smutků svých pouty.
23
Poslání své milence, jež nepřišla včera.
Marně jsem vzpomínal po Tobě touhou,
marně jsem plakal po celou noc.
Dnes bych měl proklínat sebe,
srdce své postavit na pranýř muk,
ale já směji se, směji.
Trochu to bolí od včera ještě,
malounko slyším dosud svůj pláč.
Avšak já něco už snesu,
ostatní dojista ohluší smích.
Směji se, směji se přece!
24
Dolů.
A klesám do tmy, do smutků a do závratí,
ač chtěl jsem duší k dnu, kde pevně moh’ bych státi.
Kde světlo tušil jsem, tam lebek prázné oči,
kde břehy měly být, tam zem se v závrať točí,
Aa bol a černý smutek protkal roucha bílá,
v nichž bohům radosti mše sloužit duše snila,
až byl bych dopad ke dnu, Všeho – prapůvodu,
až ke dnu duší, tajů, vin i slavných zrodů.
Však místo proniknutí všímvším, i cnostmi, hříchem,
zřím v propast velkých úst, jež prasknout hrozí smíchem.
A klesám, klesám stále v prázno do hlubiny,
a modlím se jen k Sobě v duši za své viny.
25
Žlutá noc.
Bouř odešla; noc černou jsem čekal.
Však z par a hedvábných mraků
žlutý zazářil měsíc,
a nebe celé nasáklo žluti,
a dálky ztonuly v žluti,
a všecko i světlo v mé duši
bylo žluté jak němý měsíce lesk.
V tu noc myslil jsem na Tebe, drahá.
Dala’s mi všechno, čím život Tvůj rozkvet;
já lásku Tvoji pil jak silné víno,
až těžká hlava má v sny padla,
až v náruči Tvé, dýšící vůní a teplem,
jak v hedvábí měkkém usnul jsem tvrdě.
Náhle stiskla mne bolest
a já procit jsem v úžasu trpném,trpném.
Hle! Místo srdcí vzkvetly nám dvě veliké a žluté růže,
a kolem nás jen žluté růže,
jež plakaly silnými vůněmi krve,
krve již sražené, žluté a černé,
jež prolita při vraždění naší Lásky.
A oknem zírá k nám žlutavý měsíc,
jenž zazářil z par a hedvábných mraků,
a nebe celé nasáklo žluti,
a dálky ztonuly v žluti,
a všechno, i světlo v mé duši
bylo žluté jak němý měsíce lesk.
26
Ve jménu lásky.
Sen zářivý a vysoký jak chrámů nádherné klenby
jsem rozepjal v šero svých dní.
I slunce, jež dosud nevyšlo na obzor mých krajin,
jsem přinutil silou své touhy,
že zažehlo alespoň červánky věštící východ.
Já v nadšení rozkvetlém v mlčení jásot,
já v pompě a nádheře barev svých citů
čekal jsem na příchod Lásky.
Co všecko toužil jsem nalézt v tom jméně!
: Ze rtů své ženy píti jsem zapomění chtěl
a v duši její se ponořit a zůstat v ní velký a šťastný a věčný!
Den čekavý přišel a Láska,
vlastně jen žena s nim.
Rty její zůstaly němy a mrtvy,
znaveny polibky mužů, jež líbali dříve,
a v duši její nalez’ jsem smutek a bolest zrazených lásek.
27
Vnitřek mého chrámu Lásky.
Má bílá duše, Vám vyzpíval jsem celý život;
již nevím, nevímnevím, co mohl bych podati víc.
Vy také, dítě mé, zkončila Jste život ve mněmně,
svou velkou lásku, jež silnější než smrt.
Teď účty hotovy. – Dokonáno všecko.
Co dala láska? Co zbylo ještě v duši?
– – – – – – – – – – – – – – – –
Ať hudba divoká zazní v ráz!
Neb plakal bych... snad bylo by snáz...
: „Umřeme, umřeme, co bude z nás?“
„„Modlit se, modlit se, modlit se zas!!““
„Ku komu, ku komu,“ sténám já v kvas.
– – – – – – – – – – – – – – – –
(Buď způsobný, hochu, napomínám sebe,
a vzpomeň na peklo a vzpomeň nebe).nebe.)
Ó Bože! – Tulák jsem a chudý, poslední žebrák.
Své bídě já posvětil lásku, Tvou duši, má Svatá.
28
Episoda.
I.
Já ani jména Vašeho jsem dobře neznal,
já skoro nevěděl, kde přebýváte asi,
a nedovedu říct, jak mohli jsme se poznat.
Jak románová episodka připadá ta láska:
vše náhodou a mimochodem přišlo.
A víte, slečno, též, že miloval jsem jinou právě,
a mluvili jsme o ní spolu
a líčil jsem Vám její krásu, duši,
své city k ní jsem zpíval Vám,
Jí zůstal jsem věren, Vás však miloval jsem také.
Ač nemohu dnes pochopiti všecko,
přec pravdou je, co zpívám nyní:
Jak výkřik jeden byla naše láska veliká a krátká.
Jak matky výkřik radostný, jež ztraceného syna vítá,
jak vítězných vojsk výkřik divoký a nadšený,
a zoufalý jak výkřik tonoucích, kterým pomoc není.
29
II.
Dnes po čase když o lásce té rozvažuji,
když sestoupil jsem ke dnu svojí duše,
a shlédl zřídla vznětů, z kterých láska tryskla k Vám,
dnes mohu říci:
Byl to zločin.
Jak na divadle promyšlená scéna vede k činu,
tak já si zahrál divou komedii.
A věděl jsem, jak zkončí hra.
Jsem klidný však a nelituji skutku.
Já dluhoval ten zločin svoji lásce,
Vy obětí Jste byla pro Ni,
a oběť Vaše pomstila tu všechnu bouři
a neklid, žaloby a slzy,
jichž příčinou ta první láska byla.
Jen o jedno Vás úpěnlivě prosím:
„Mně odpusťte a mějte slitování.“
30
Intermezzo.
A ticho v poledne, když život všude nejvíc proudí,
mne překvapilo v celle u vychladlých kamen.
A venku, v polích, Zima přesypává mlhu s deštěm.
Sen noci táhne duší, pláču tichem zmámen.
Mé samoty již dávno shořkly, nevidím v nich květů.
Jsem tichem obležen a vlastní zmučen trýzní.
Měl duši jsem, a nyní rozpytvaná před mnou leží,
měl písně jsem – a čekám, poslední až vyzní.
Teď žijužiju, a přec nejsem. V těle pracují jen stroje.
Bez zájmů, bez vědomí konám práce denní,
vše spustlo kolem, v ničem nezřím paprsku ton světlý.
Sen noci táhne duší, života již není.
31
Prameny sladké a sentimentální.
[33]
List z denníku.
Že budu jednou Lásce hymny pěti,
to říct mi někdo, zasmál bych se jistě.
Teď na ženu já myslím a své děti,
a láskou zpívám milce v každém listě.
Tys dokázala, duše drahá, více,
než filosofů sáhodlouhé knihy.
Tys pozdravila duši, nervy, plíce,
a s čela smyla útrap chmurné rýhy.
V mou píseň zase hřejné světlo padlo,
že bolů výkřik stlumen v radost žití.
A každé poupě, smutkem mým jež svadlo,
já sbírám. Láska Tvá v něm život nítí.
Mé vlny ztišili se pod Tvým kynem,
pod sluncem lásky Tvé, jak tehdy, v dávnu,
kdy Petr budiv Pána, volal: „Hynem.“
– Chceš? Do vln Tvých svou láskou také mávnu.
35
Tvé oči.
V Tvých očí blahém úsměvu
rád vlhký pohled můj se tiše ztrácí;
v něm radost svoji nalézám
a odplatu za všecku svoji práci.
Však někdy očí na řasách,
jak na květu zřím krůpěj slzné rosy.
Tvé oči smutné plakaly
a o soucit mne znaveného prosí.
Ó, dítě moje, neplač víc,
měj v očích úsměvy a nikdy lkání.
Tvé slzy těžké bolem jsou,
a každá ostře do srdce mě raní.
Však očí Tvojích úsměvem
se síla v duši unavenou vrací.
Dej spokojený pohled svůj,
a odplatu mi dáš za všecku práci.
36
Notturno.
Je dávno venku noc, však plná světla,
a sníh se zvolna na má okna lepí,
a vichřice si do závějí slétla;
zvuk věžních hodin v ozvěnu se třepí.
Již pozdě. Jak vždy, také dnes jsem čekal,
že přijdeš zemdlená a tichá ke mně,
bych ponejprve bílou Tvoji řízu svlékal
a chvěl se pak, až dopadla by země.
Noc věčná je a čekání mé marné.
Jsem uštván touhami a chtěl bych spáti,
až zima prchla by i jaro čarné,
tak dlouho spát, než svou Tě budu zváti.
37
Odpověď na otázky.
Když znaven prací hledám tichý klid,
proč vzpomínky mne k Tobě svábí,
proč o Tobě já stále musím snít?
– Že tolik se snad máme rádi?
Když v duši moji padne těžký stesk,
a ruka Bolů čelo chladí,
proč ztiší bouř tu zraků Tvojich lesk?
Že tolik se snad máme rádi?
Když piji teplo laskavé Tvých rtů,
vždy láska Tvá mé duše struny ladí,
a odpověď v nich na otázku čtu:
To proto, tolik že se máme rádi!
38
Ve větru.
Slyš, píseň má, vtělená ve větru hvizd,
teď naříká pod okny dole, jak raněný pes.
Slyš, píseň má! Úzkost mne mučivě rve,
a do duše kreslí muk nejvyšších děs.
A touhy mé zvrhly se v smuteční květ,
a láska – ta dala mi s rozkoší bolesti pít.
Ó, slyš, vichr, píseň a já – jeden bol:
Jsme štváni vždy – nikdy to nebude konce snad mít.
A přece však, miláčku, vedle mne buď;
Tvůj hlas mi tak kojivě do lkání vichřice zněl.
Je úzko mi, uprchly síly i vzdor:
já na ňadrech Tvých tolik, oh tolik plakat bych chtěl.
39
V polibení.
V Tvých úst rty měkké jako rokyt v lesích vysněných,
v Tvých úst rty krvavé, jak v rozpuklý květ růží,
své polibky vždy kladu v chvílích touhou stísněných,
když duše Tvá se s moji v jediný zpěv združí.
Svou hlavu tiše skloň na moji unavenou hruď,
a přivři zraků víčka v nedočkavé touze.
Jak květ pro pocel motýla ret připravený buď,
bych v sladkém nadšení moh’ líbat dlouze... dlouze...
To bude slavný sabat duší zkonejšených v sen,
v němž splynění v jeden tón a v jednom touhy chvění.
Ó, pojď a přivři zrak, jenž slzou štěstí zarosen,
a podej ret, bych vypěl lásku v polibení.
40
Prosba k životu.
Dny všechny, jež bez slunce trávím zde v tichu,
v hor smutku, když do mlh se obzory zúžené ztrácí,
dny všechny se šklebí mi v protivném smíchu,
a karykatury mi věší na touhy, sny, snahy a práci.
Již zničil jsem sílu, vzdor, hrdost a pýchu;
jen kol hlavy znavené křídly si zašumí vzpomínek ptáci,
a trpím a kaji se z viny své a ze svých hříchů.
Však také to modla je a posměch Života brzy ji zkácí.
A nezbude z minula ničeho snad,
co tvořilo někdy mé základy duše?
– – – – – – – – – – – – – – – –
Však pokorný opět jsem, nežádám změnu.
A všechno, ó Žití, dám tobě rád,
a zapadnu do pouští odlehlé hluše,
jen ponech mi, prosím tě, víru v mou ženu.
41
Až potom...
Jak děti ruku v ruce půjdem’ v jaře,
a zpívati si budem’ o lásce my spolu.
A písní bude kraj náš v ranní páře,
i slunce zanotuje všeho do hlaholu.
Jen květy u cest budou záviděti,
jak dovedli jsme v nádherných tak barvách vzkvésti.
Však život náš vždy láska věčná světí,
že závist, bol a trní bídy změní v štěstí. –
42
Hymna mé milence.
Za Tebou, Miláčku, vzpínám své rozchvělé touhy,
všecka svá přání a všecky sny nalézám v Tobě.
Bez Tebe život mi uhaslých ohňů dým pouhý,
jedno mi, dříve či později spráchnivím v hrobě.
V Tobě však rozkvěte všecka má znavená síla,
životem naplníš uvadlé duše mé květy.
Budeš mi Geniem v tvoření velkého Díla,
svět svůj mi dáš a já nové pak utvořím světy.
43
Je chvíle tichého snění..snění...
Je chvíle tichého snění,
kdy změněna v tajemství světlasvětla,
Tvá duše bílá a čistá
v mé samoty zázrakem slétla.
Je zpěvům podobna tichým,
jež ve chrámech dalekých pějí,
je vlnám podobna tůní,
jež vzdávaj’ se větrů mých reji.
Jak kdyby z étheru byla
a z pavučí hedvábi stkána,
jak ptačí ohlasy jarní,
jak světelné úsměvy rána.
Je chvíle tichého snění,
kdy duše má tajemství vzdálená slyší:
Tvá bytost v božství se změní,
a boha pak pochopím v samot svých tiši.
44
Náš domov.
Kdes vysoko nad městy plnými hluku,hluku
my odvážně vystavme sobě svůj stan.
Tam lásky sen prožijem’ v srdcí svých tluku,
Ty Venuší, já třeba Pan.
Do hor trosek, do samot odvěkých tišin
my zapadnem’, jak v podzim krvavý list.
Však do měst my s hrdostí vzhlédneme s výšin;
nám životem větším je vichřice hvizd.
45
V chvíli slavnosti.
Ó, vílo má, jež svádíš k radosti i písni,
jež plníš duši mou květy a tělo sladkým chvěním,
pojď do komnat mých, jež teplem lásky hřejí,
a naplň jejich vzduch svou vůní radostného mládí.
A lože měkké, jako křídla sivých ptáků,
již připraveno k obejmutí nahé krásy Tvoji.
Já, silný a zdravý jak Adam, poprvé když hřešil,
svou píseň rozkoše Ti v lůno Tvoje zpívám.
Hymna stvořitelů:
Nad života bídu a smrtísmrti dotknutí,dotknutí
my hýříme spolu v slavnosti spojení krve!
A zpiti myšlénkou tvoření žití,
my zpíváme rozkoší boha, jenž z ničeho životy stvořil.
Jsme bohy v té největší tvoření chvíli.
A jako on z rozmaru, z rozkoše život nám dal,
my spolu zrodíme život.
Ó, zdrávo buď, Nic! (zítra připiji tobě),
že rozkoš a radost podáváš, když z tebe
je možno stvořiti život, v němž všecko:
Svět, radost a umírání, rozkoše závrať a smrt!
46
Mé jaro.
Když jarem zazářilo první světlo hřejné,
jdu po cestách, jež opustil jsem v jeseni.
Zas květy zřím a ptáků slyším písně stejné
jak v jara všecka v téže stromů zeleni.
Ať hlednu kamkoli, táž radosť jako vždycky,
táž síla vzkříšení přírodou hárá.
I já, týž starý tulák – poslední tvor lidský,
a v srdci zůstala táž bolesť stará.
Ne, mýlím se, dnes o bolesť víc v srdci kvílí.
– Ten život kolem k vůli lásce zpívá jen,
a pro ní jaro je, by dalo nové síly. –
Má láska však, to daleký je sen.
47
Píseň melancholická o mém slunci.
Když myslím, že slunce již prorazí z mraků,
vždy mlhy zas povstanou z hlubokých lesů
a zkryjí ho na dlouho toužnému zraku.
A duše má leká se šerého děsu,
jenž tíží muk dopadá v samotu moji.
Já o světlo sluneční tolik se třesu!
Ó, slunce, chci jedenkrát uzřít zář tvoji,
jak vzplála by na nebi plně a sytě;
pak rány mé duše brzy se shojí.
Vždyť sluncem tím Láska a Ty, moje dítě.
48
Večer.
Tiché setmění v mou cellu proudí zvolna
oknem otevřeným nad dřímající ves. –
Sirou duši mou, jež znavena a bolna,
opuštěných jímá samot stesk a děs.
Sedím u okna a zírám do daleka,
v srdci touha milenců, jež marně plá.
V dumy těžké, v závrať snů, tam, dole, řeka
divnou píseň monotonní sepředla.
Miláčku, proč nejsi zde, když srdce stůně?
Chtěl bych pít Tvůj horký dech a líbat ret,
cítit vlasů rozpuštěných těžké vůně;
hlavu mdlou chtěl klást bych v ňader kyprý květ.
Mnoho bych Ti šeptal sesládlých slov touhou,
mnoho v srdce Tvé bych nalil silných vín.
– Že jdeš, marně čekám po celou noc dlouhou,
bdím a v duši padá resignace stín.
49
Při bouři.
Bouř černá nad krajem zachmuřelým stojí,
blesků had zaplanul ve vlnách mraků.
Přiviň se ke mně, Tvá duše se bojí,
bázlivé chvění zřím ve Tvojím zraku.
Tělem svým vždycky Tě, Miláčku, skryji,
mířený blesk v Tebe odrazím zpátky,
odvahu radostnou do duše vliji,
žití trud v nápoj Ti upravím sladký.
Blesklo! Hrom zahučel výhružně v dáli,
vichr se probudil v propasné sluji.
– Nebes to úsměvy, jež pro nás vzplály;
vichr? – květy k nám z neznáma plují.
Přiviň se ke mně, a bez bázně v klidu,
divadlem bouře buď, najdem’ v ní krásy.
Kéž všechno kolem se promění v bídu,
láskou se vznesenívznesem’ vždy v království spásy.
50
Chci žít!
Prší. – Šedý smutek s nebes řine,
smutek uprostřed vzkvetlého máje.
Zvolna den se ku večeru šine,
duše má si s nudou klidně hraje.
Prší. Chlad se v květ i do hnizd vtírá,
bolest radosti se rozložila v klíně.
Duše má neznámou touhou zmírá,
myšlénka, – ach stone v číši, v víně.
Chci žít! Bojím se zbahnělé nudy!
Lásku chci a radost, výkřik divý!
Ženo! V moci Tvé je zahnat trudy,
v slávu žití proměnit den snivý.
Naplň samotu mou vůní těla,
šelestěním šatů, teplem mládí,
ruku viň kol zchmuřeného čela,
Sirénou buď, jež třeba k smrti svádí.
Ale život dřív, v němž radost vysoko by zněla.
Ruka Tvá nechť čelo tygří hladí.
51
V náladě večerní.
Jak adagio tiché melodie
mír večera si nad krajinou zpívá,
a v bouři srdce svatý klid mi lije,
a jako venku, v duši mé se stmívá.
Až zastihneš mne, drahá, v také chvíli,
nech dosnít nálad mojich těžké dumy.
Vždyť nemám pro život nejmenší síly,
vznět každý smutek v zárodku mi stlumí.
Však k nohoum si sedni, v klín vlož hlavu,
a nech mne hladit hedvábné Tvé vlasy;
spěj se mnou v mlh snů bílou ve záplavu,
a nálad mlčení naslouchej hlasy.
Pak vidění svá, setkaná ze snění,
chci vyprávět Ti bezzvukými slovy:
Jen pohledy, jež zpívaj’ v zanícení;
neb zvuky nálad duše nevypoví.
52
V měsíční noci.
A ticho. Měsíce pruh světla siný
pad’ náhle v klidné zášeří nám do ložnice.
Jen u dveří a v koutech stojí stíny,
jež mlčí tajemně magický spánek spíce.
Jdeš zvolna, v lehký oděna šat, k loži,
a světlo hrá si na Tvé říze, – vánek s klasy, –
a světlo v jas i do barev se množí,
jak padá do vln ňader šatu a v Tvé vlasy.
A vidím Tebe – Míru holubici,
a zdá se, bytost Tvá že ze světla je stkána,
a růže čistoty zřím na Tvé líci.
Ó, mezi všemi ženami buď požehnána!
53
Za Tvoji lásku.
V mou samotu, jež opuštěním na mne zírá,
v mou samotu, v níž tisíc smutků mých se chvěje,
v níž bolest tichých nikdy, nikdy neumírá,
v mou samotu,samotu Tvá duše, řekla’s, ráda spěje.
Chceš sdílet se mnou život snů a touhy věčné,
jež stkána z nálad svátku mlčením a šera klidu.
Však za to lásku všecku dá Ti srdce vděčné,
a síla odrazí zpět všechnu duší bídu.
54
Cestou v samotách.
A střemchy do snů našich voní,
a v cestu sypají se lístky bílých květů.
Tvá hlava na mou hruď se kloní,
a tisíc polibků mne vábí ve Tvém retu.
Jdem cestou tichou, opuštěnou,
kde nikdo nechodí, jen věčný smutek stínů.
Jdem sami, Tys již moji ženou,
jdem mimo všech, kde Tebou v přírody svět splynu.
Vždy, Tvá-li duše se mnou kráčí,
i tam, kde nikdo, zjeví se mi velké Žití,
jež samotáři víc než stačí;
i tam, kde mrtvo, Tebou v požár duše má se vznítí.
55
Tajemství Noci.
„Kdyby člověk mohl říci, když si volí ženu:
Až budu umírat, hle na toto rámě opru hlavu, abych zesnul, tyto rty zavrou moje oči. Proto chci, aby toto rámě bylo velmi něžné, velmi čisté, tyto rty svěží a toliko pro mne...
Takto jsem rozuměl manželství“.manželství.“
(Alphonse Daudet: Rosa a Ninetta.)
[57]
Tajemství veliké noci,
tajemství života až k hodině smrti,
jak sfinga kamenný, mlčící,
uprostřed pouště dní všedních nehybně stojí.
Miláčku, se mnou pojď do krajin mých,
a do noci černé, jež plna mlh a mraků, zírej,
a naslouchej hlasům, jež vyrostou z hlubin mlčení.
Tisíce odpovědí tušiti dává Noe
na otázku naši: Co bude potom?
Náš východ, osvětlen paprskem lásky,
již zítra snad sešeří smutkem a bolestí.
Vidíme:
Květ lásky, radosti a nadšení,
květ zplození a v dálce... hleď... to hroby jsou!
A slyšíme:
Jásavé zpěvy rozkoše a slávy
a zpěvy bolestné
a zpěvy pohřební.
Ó, Lásko!
Klekáme před Tebou, Velká a Svatá a VěčnáVěčná,
a pláčem svou modlitbu k Tobě:
„Smiluj se nad námi a dej milovati nás věčně,
a vysvoboď nás od hrobu nenávisti a hrobů hřbitovních“.hřbitovních.“
59
OBSAH:
Strana
Miláčku5.
Z mrtvých krajin.
V krajině bludiček9.
Na starém hřbitově10.
Sen těžké nálady11.
Mše duše12.
Pojď naposled13.
Kdo bůh a kdo satan14.
V den poznání15.
Znavení17.
Podzimní nálada18.
Na hřbitově zapomenutých19.
Návrat?20.
Píseň21.
Přiznání v šedém dnu22.
V březnu23.
Poslání mé milence, jež nepřišla včera24.
Dolů25.
Žlutá noc26.
Ve jménu lásky28.27.
[61]
Strana
Vnitřek mého chrámu Lásky28.
Episoda29.
Intermezzo31.
Prameny sladké a sentimentální.
List z denníku35.
Tvé oči36.
Notturno37.
Odpověď na otázky38.
Ve větru39.
V polibení40.
Prosba k životu41.
Až potom42.
Hymna mé milence43.
Je chvíle tichého snění44.
Náš domov45.
V chvíli slavnosti46.
Mé jaro47.
Píseň melancholická o mém slunci48.
Večer49.
Při bouři50.
Chci žít51.
V náladě večerní52.
V měsíční noci53.
Za Tvoji lásku54.
Cestou v samotách55.
Tajemství noci57.
E: av; 2004
[62]