Přiznání v šedém dnu.

K. Egor

Přiznání v šedém dnu.
A stále chumelí, ač dávno již mělo být jaro! Touhy po květech křičí, ale květy jsou nemocné, ale květy jsou bez barev žití. Ano. – Tak bez lásky k ženě, tak bez lásky k radosti žít, to jsou moje dny v horách, to je můj podzim mrtvého mládí. Marnost v mých touhách, smích trpký v mých snech a v celé mé práci a v celém žití. Je už to lhostejnolhostejno, trpím-li já, jen kdyby bolesti moje nebyly bez ceny pro Ně, kdybych za bolest svoji radost moh koupiti jimjim. ...Je už to lhostejno, padnu-li v boji. Ale nevědět pro koho padnout, a neznat příčinu proč umírám, ale umírat přece, v tom je největší posměch člověka ve mně. 22