V den poznání.

V den poznání.
Všechny ty ženy, jež do snů mi sahaly bílou svou ručkou, všechny ty panny, jež spjaly básníkům duši, že, ubohá, chvěla se šílenstvím nejčisčích lásek, všechny zas kráčely v průvodu dlouhém pustou mou síní... I ženy, jež patřily mně! ! Dnes ovšem směji se strašně jen sobě!! Ale tehdy, když toužil jsem nalézti nádhernou bělost zářivých duší, když myslel jsem, žena že čistá a Boha že snem, ach tehdy....tehdy... ...však lépe nevzpomínat na to! Dnes kráčejí všechny mou síní... A zase bych myslel, že anděli jsou. : Krásné, bledé, zadumané, tílko jak orchidee květy... ............ ale ty duše v nich, ale ty duše rozkoší umdlené!! : Zrak jejich pálí v mé tělo, na rozkoš myšlenka stále z duší jim tryská, a záminkou zbahnělé touhy jim svaté mateřství je. 15 Všechny ty krásné, bledé a zadumané panny zahodí daleko od sebe kupní své masky, a v hlubokých nocích s milenci řijí v orgii hnusné a milují tělem a milují otrockým tělem. A milenci v tváře jim plyjí, ale kletba se chechtá v krvavých lůnech. ............ Dnes kráčejí pohlaví mučenice mou síní. ...Já směji se strašně jen sobě! ............ Kdo řekl mi, že anděli jsou? Kdo řekl mi, že panny nekřičí touhou? Kdo řekl mi, že nejsou v rozkoších fauny? ............ Ach ovšem, ovšem, já zapoměl, že přede mnou stojí též člověk! 16