Mše duše.

K. Egor

Mše duše.
Vysoko do hor, do prostřed lesů, kde neznesvětil přírodu člověk, svou duši svým bohům obětovat chodím. Řeži ji a pytvám, hodím v svých bolestí žhavý plamen, z nějž dým smutku těžce k nebi stoupá. Pak přijdou chvíle slavných mší duše: chvíle opojných citů a závratí a klesání do hlubin počátků příčin našeho bytí, chvíle stoupání a rozpětí křídel do konců věčnosti, chvíle svijivé a divé nenávisti, chvíle horečných modlení, velikých kleteb, strašlivých rouhání, sténavých výkřiků a žalob a proseb, a chvíle černých sepjetí šílenství a cítění hrobů a smrtísmrtí. A tenkrát jsem silný v sobě, a tenkrát vždy mohu si říci: to chvíle nejslavnější a nejsvětější v mém pustém a chudém životě. 12