Píseň melancholická o mém slunci.

K. Egor

Píseň melancholická o mém slunci.
Když myslím, že slunce již prorazí z mraků, vždy mlhy zas povstanou z hlubokých lesů a zkryjí ho na dlouho toužnému zraku. A duše má leká se šerého děsu, jenž tíží muk dopadá v samotu moji. Já o světlo sluneční tolik se třesu! Ó, slunce, chci jedenkrát uzřít zář tvoji, jak vzplála by na nebi plně a sytě; pak rány mé duše brzy se shojí. Vždyť sluncem tím Láska a Ty, moje dítě. 48