Mé jaro.

K. Egor

Mé jaro.
Když jarem zazářilo první světlo hřejné, jdu po cestách, jež opustil jsem v jeseni. Zas květy zřím a ptáků slyším písně stejné jak v jara všecka v téže stromů zeleni. Ať hlednu kamkoli, táž radosť jako vždycky, táž síla vzkříšení přírodou hárá. I já, týž starý tulák – poslední tvor lidský, a v srdci zůstala táž bolesť stará. Ne, mýlím se, dnes o bolesť víc v srdci kvílí. – Ten život kolem k vůli lásce zpívá jen, a pro ní jaro je, by dalo nové síly. – Má láska však, to daleký je sen. 47