Večer.

K. Egor

Večer.
Tiché setmění v mou cellu proudí zvolna oknem otevřeným nad dřímající ves. – Sirou duši mou, jež znavena a bolna, opuštěných jímá samot stesk a děs. Sedím u okna a zírám do daleka, v srdci touha milenců, jež marně plá. V dumy těžké, v závrať snů, tam, dole, řeka divnou píseň monotonní sepředla. Miláčku, proč nejsi zde, když srdce stůně? Chtěl bych pít Tvůj horký dech a líbat ret, cítit vlasů rozpuštěných těžké vůně; hlavu mdlou chtěl klást bych v ňader kyprý květ. Mnoho bych Ti šeptal sesládlých slov touhou, mnoho v srdce Tvé bych nalil silných vín. – Že jdeš, marně čekám po celou noc dlouhou, bdím a v duši padá resignace stín. 49