V krajině bludiček.

K. Egor

V krajině bludiček.
Ta krajina byla prázná a smutná, jako samo umírání: kus zažloutlých luk, v nich na konci stříbří se voda, jak veliká kaluž. Otravné páry prolínají vzduchem, jak černá nákaza v nemocném těle. Ticho večera, když tuší se padání sněhu. Jen vrány krákají nad rákosím vod a sovy a kuliši hýkají bolestně z dalekých skal. A vidím: Nad bahny krajiny v otravném vzduchu kříže vysoké vzpínají k nebesům ramena shnilá. Kolem nich Bludičky tančí a šeptají s ironiiironií těch, jimž vteřina životem celým: „Sem lidstvo vodí své bohy snů a na kříže jak na oltáře si je vbijívbíjí, sem do bažin a otrav k nim se modlit chodí a zde umírá. My z jedu jejich shnilých těl hoříme a věkům svítíme.“ 9