Prosba k životu.

K. Egor

Prosba k životu.
Dny všechny, jež bez slunce trávím zde v tichu, v hor smutku, když do mlh se obzory zúžené ztrácí, dny všechny se šklebí mi v protivném smíchu, a karykatury mi věší na touhy, sny, snahy a práci. Již zničil jsem sílu, vzdor, hrdost a pýchu; jen kol hlavy znavené křídly si zašumí vzpomínek ptáci, a trpím a kaji se z viny své a ze svých hříchů. Však také to modla je a posměch Života brzy ji zkácí. A nezbude z minula ničeho snad, co tvořilo někdy mé základy duše? – – – – – – – – – – – – – – – – Však pokorný opět jsem, nežádám změnu. A všechno, ó Žití, dám tobě rád, a zapadnu do pouští odlehlé hluše, jen ponech mi, prosím tě, víru v mou ženu. 41