Na hřbitově zapomenutých...

K. Egor

Na hřbitově zapomenutých...
V proplakaný večer o dušičkách stojím mezi hroby. Nebesa popelná popel sypou do hřbitova. Naslouchám dešti, jak hovoří se žlutým listím. A hřbitov opuštěný a pustý, hřbitov zapomenutý a starý, kam již nikdo nezabloudí; vždyť všichni již pomřeli, kteří zde kdysi světla rozžihali. A já přišel puklé své srdce vám obětovatobětovat, mrtví, když život mně je tím, čím pro vás je dnes. ...Bratři! A mně se chce tolik věčně spát... ...Bratři, kteří čekáte ještě žijících den poslední, a svůj veliký den soudný,...soudný... Zbabělí havrani přelétli hřbitov. Náhle skřek drsný do hudby podzimu dinonancídisonancí pad’, a do duše moji posměchem živých a zdravých a silných pad’. Cítím tak pojednou, že v šílenství snech jsem se stihl, a směji se sobě, drsně směji se s živými též. ................ Ach! když je tak proplakaný večer v dušičkách, a já tak stojím mezi hroby sám a sám na hřbitově zapomenutých... ach ano, když... .............. 19