Ve větru.

K. Egor

Ve větru.
Slyš, píseň má, vtělená ve větru hvizd, teď naříká pod okny dole, jak raněný pes. Slyš, píseň má! Úzkost mne mučivě rve, a do duše kreslí muk nejvyšších děs. A touhy mé zvrhly se v smuteční květ, a láska – ta dala mi s rozkoší bolesti pít. Ó, slyš, vichr, píseň a já – jeden bol: Jsme štváni vždy – nikdy to nebude konce snad mít. A přece však, miláčku, vedle mne buď; Tvůj hlas mi tak kojivě do lkání vichřice zněl. Je úzko mi, uprchly síly i vzdor: já na ňadrech Tvých tolik, oh tolik plakat bych chtěl. 39