Prosba k životu.
Dny všechny, jež bez slunce trávím zde v tichu,
v hor smutku, když do mlh se obzory zúžené ztrácí,
dny všechny se šklebí mi v protivném smíchu,
a karykatury mi věší na touhy, sny, snahy a práci.
Již zničil jsem sílu, vzdor, hrdost a pýchu;
jen kol hlavy znavené křídly si zašumí vzpomínek ptáci,
a trpím a kaji se z viny své a ze svých hříchů.
Však také to modla je a posměch Života brzy ji zkácí.
A nezbude z minula ničeho snad,
co tvořilo někdy mé základy duše?
– – – – – – – – – – – – – – – –
Však pokorný opět jsem, nežádám změnu.
A všechno, ó Žití, dám tobě rád,
a zapadnu do pouští odlehlé hluše,
jen ponech mi, prosím tě, víru v mou ženu.
41