VE VŘESOVIŠTI.
Byl parný den; les prahnul žárem poledne
a těžký vzduch se srážel v mrtvých korunách,
vzduch přesycený vůní spařeného jehličí,
tou silnou vůní lesní půdy v starých smrčinách,
již v každém záhybu svých šatů domů přinášíte si,
po kmenech jako zlatá pryskyřice roztavená
vůněmi zhuštěný žár slunce stékal,
a život kypící a nadbytkem sil zbujnělý,
hýřivý barbar, dřímal sladkou únavou...
My byli sami. Mladí! Silami a mládím opilí
a radostí života, který jásal v nás i kolem nás,
a štěstím té své lásky velké, zázračné,
jež světlem sršícím a barvami v nás zpívala.
Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali.
Tak bouřlivě jsi byla vesela, jak bachantka,
pod velikými květy vlčích máků ve vlasech
zelené řasy plavuně ti splývaly
9
po obnažené šíji sluncem sežehlé,
vášnivá radost trilky tvého smíchu dusila
a v čistých zornicích ti hrály velké jiskry.
A na pokraj my lesa spolu vyběhli.
Kus staré mýtiny to byl a bujné vřesoviště
se mezi křovinami lesních malin modralo.
Vřes v plném květu byl a nad ním rozžhavený vzduch,
zatížen jeho vůní medovou, se třás’.
A my se koupali v tom světle, barvách a v té vůni,
radostí ze života a svým mládím opilí,
dva motýli, dva ptáci, mladí lidé dva
s kypící, svěží krví v tepnách bouřících
a s vší tou přitažlivou touhou zdravých svojich těl,
dva odpoutané atomy, jež hledají se,
dva rty, dvě náruče...
S výkřikem jásavým,
s široce v slunci rozpjatýma pažema
ty’s na hruď moji padla celou tíhou sladké únavy,
rukama měkkýma jsi moji šíji objala
a čistým okem svým mé touze jsi se smála.
To byla chvíle! Proti sobě zmlklí stáli jsme
a na planoucích tvářích cítili svůj horký dech,
v závratné touze po vášnivém polibku,
v němž v mdlobách by se naše bytosti dvě vyssály,
my pohlcovali se jiskřícími pohledy,
10
tvá prsa na mých zrychleným se dechem vlnila
a obnažená ramena a snědá šíje tvá
z tmy opojení vstříc mi v plném slunci svítila.
Ne víc dva motýli, dva ptáci – šípy dva,
dva šípy proti sobě na tetivách napjatých,
dvě síly brutální a v nepřátelské expansi,
a póly dva vyčkávající jiskru výboje.
Tak proti sobě náhle oněmělí stáli jsme,
surovým něčím zasaženi v čistých srdcích svých,
my cítili, cos’ světlého v té chvíli zlomilo se v nás
a z temnot rmutných hlubin našich niter pohnutých,
jak úpír démonický, chmurný stín se zvedal,
byl strach i úžas ve tvých velkých zornicích
a jako podťata tvá hlava na má prsa klesla...
Pak ruku v ruce, smutni, mlčící
v poledním úpalu my kvetoucím šli vřesem.
Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali.
My byli mladí, život jásal kolem nás
a voněl vřes a v lese ptáci zpívali,
a v polích klasy zpívaly, a slunná dálka zpívala –
– my byli mladí!!
[11]