Byl parný den; les prahnul žárem poledne
a těžký vzduch se srážel v mrtvých korunách,
vzduch přesycený vůní spařeného jehličí,
tou silnou vůní lesní půdy v starých smrčinách,
již v každém záhybu svých šatů domů přinášíte si,
po kmenech jako zlatá pryskyřice roztavená
vůněmi zhuštěný žár slunce stékal,
a život kypící a nadbytkem sil zbujnělý,
hýřivý barbar, dřímal sladkou únavou...
My byli sami. Mladí! Silami a mládím opilí
a radostí života, který jásal v nás i kolem nás,
a štěstím té své lásky velké, zázračné,
jež světlem sršícím a barvami v nás zpívala.
Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali.
Tak bouřlivě jsi byla vesela, jak bachantka,
pod velikými květy vlčích máků ve vlasech
zelené řasy plavuně ti splývaly
po obnažené šíji sluncem sežehlé,
vášnivá radost trilky tvého smíchu dusila
a v čistých zornicích ti hrály velké jiskry.
A na pokraj my lesa spolu vyběhli.
Kus staré mýtiny to byl a bujné vřesoviště
se mezi křovinami lesních malin modralo.
Vřes v plném květu byl a nad ním rozžhavený vzduch,
zatížen jeho vůní medovou, se třás’.
A my se koupali v tom světle, barvách a v té vůni,
radostí ze života a svým mládím opilí,
dva motýli, dva ptáci, mladí lidé dva
s kypící, svěží krví v tepnách bouřících
a s vší tou přitažlivou touhou zdravých svojich těl,
dva odpoutané atomy, jež hledají se,
dva rty, dvě náruče... S výkřikem jásavým,
s široce v slunci rozpjatýma pažema
ty’s na hruď moji padla celou tíhou sladké únavy,
rukama měkkýma jsi moji šíji objala
a čistým okem svým mé touze jsi se smála.
To byla chvíle! Proti sobě zmlklí stáli jsme
a na planoucích tvářích cítili svůj horký dech,
v závratné touze po vášnivém polibku,
v němž v mdlobách by se naše bytosti dvě vyssály,
my pohlcovali se jiskřícími pohledy,
tvá prsa na mých zrychleným se dechem vlnila
a obnažená ramena a snědá šíje tvá
z tmy opojení vstříc mi v plném slunci svítila.
Ne víc dva motýli, dva ptáci – šípy dva,
dva šípy proti sobě na tetivách napjatých,
dvě síly brutální a v nepřátelské expansi,
a póly dva vyčkávající jiskru výboje.
Tak proti sobě náhle oněmělí stáli jsme,
surovým něčím zasaženi v čistých srdcích svých,
my cítili, cos’ světlého v té chvíli zlomilo se v nás
a z temnot rmutných hlubin našich niter pohnutých,
jak úpír démonický, chmurný stín se zvedal,
byl strach i úžas ve tvých velkých zornicích
a jako podťata tvá hlava na má prsa klesla...
Pak ruku v ruce, smutni, mlčící
v poledním úpalu my kvetoucím šli vřesem.
Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali.
My byli mladí, život jásal kolem nás
a voněl vřes a v lese ptáci zpívali,
a v polích klasy zpívaly, a slunná dálka zpívala –
– my byli mladí!!