ZÁPAD.
– Fr. Xav. Svobodovi. –
Les vyhřátý usínal mdlobou únavy
a vyplýtvaných vůní. Dlouhé průseky
se v dálkách stmívaly a z lesních hlubin
jak z černých tůní vylézaly stíny.
Jak kalich velkých mysterií plození
les zavíral se; v klidných jeho samotách,
kde v mechu zvlhlém těžké vůně ležely,
to zvláštní kouzlo intimity dýchalo,
jež důvěřivé, velké oči otvírá,
veliké, dětské oči blízkých duší dvou,
dvou duší, které na pustých se cestách potkaly,
té intimity, která sbližuje a svádí,
dvě měkké ruce svádí, planoucí dva rty
v rostoucí touze s rozpjatými křídly upíra,
jíž v stopách Oddanost jde pokorná a krotká.
A ptáci zmlkali a lesní včely v korunách,
a v našich nitrech šeřících se cosi zmlkalo
18
a divnou předtuchou my tisknuli si ruce.
Houštinou vedla cesta. Les se stmíval kolem nás,
samoty jeho najednou tak smutněly,
a k sobě přimknuti, my cítili,
po praskajícím jehličí jak někdo v patách kráčí nám.
Ten někdo příliš známý nám, jenž v naši samotu
ve chvílích nejsvětlejších nečekaný přichází
s cynicky posměšným ve tváři úšklebkem
a o svůj podíl na našem se štěstí hlásí,
jenž o každou se radost dělí s námi,
o každý teplý okamžik, o každou rozkoš naši.
Tvých smutných očí velké, rozšířené zornice
tajemstvím bolestným se na mne dívaly,
jak vůně máku smutek podivný nás opíjel
a naše horké ruce v nepokoji hledaly se.
Les řídnul. V bujné trávě staré mýtiny
my spolu zastavili se, dva stíny mlčící.
Strž pod námi se otvírala divoká
a pohled daleký nad vlnící se lesy.
A hořícího slunce velký kotouč krvavý
linií obzoru se právě dotýkal,
kraj celý hořel obrovským tím požárem,
v té výhni plamenů a v mracích kouřící se krve,
a smírnou harmonií klidných tónů svých
19
rozlehlé plochy topasu a modři ztlumené
usmiřovaly jitření těch barev hořících,
a východ chmuřil se prvními stíny blízké noci.
Taková opuštění tesknota a prázdno samoty
v bolestných rhytmech vlnilo se kolem nás a v nás,
a daleko, daleko zapadalo velké slunce...
A bylo tenkrát něco tragického v tom,
jak nížil se ten veliký štít zářící
za tmavé, dlouhé pruhy rozptýlených lesů,
kde stíny vítězné už vyčkávaly v hlubinách.
A v našich bytostech se náhle cosi lámalo,
vír temnot bolestných nás strhnul v zakletý svůj kruh,
a v bezútěšné dálce našich pustých obzorů
jak rána smrtelná krvavěl smutný západ...
To byla jedna z bolestných těch našich chvil,
kdy zákeřně nás těžký smutek přepadá,
ten bezvýchodný smutek naší velké touhy,
jež svými plameny v nás ztravuje
oběti krvavé nejdražších našich sil,
jedna z těch chvil to byla, duše má,
kdy pocit teskné samoty nás náhle sklíčí,
jak v nevýslovně smutné pláni bychom stáli spolu,
vším opuštěni, zrazeni a sami, sami!
v tak pustých končinách a divně zachmuřených,
20
dva vlci vyjící k ztrnulým dálkám obzoru,
kde dýmá spáleniště zhaslých požárů.
A hořkla vůně zarosených mechovišť
a vůně pasek, kudy jsme se vraceli,
noc rodící se valila se proti nám
a ve tmách naplněných teskným tušením
vstříc svítily nám veliké dvě horečnaté oči...
21