SÁM!
Sám. Sám zas bez vší útěchy a nadějí,
zas pokleslý a zlomený – jak bylo kdysi...
Tak sám, jak v širých polích rozvrácený kříž –
se vším tím zatížením bolestných svých krisí,
s celou tou mukou sporů vysilujících
a se vší tragikou své vůle rozklíněné.
Já cítím: něco hroutí, strhává se v nás,
brutalní síla už jen v náručí nás žene,
a smutek hluboký a temný jako smrt
nás, vlastním ohněm ztrávené, teď odpoutává.
Čím jsme si byli, duše, a čím jsme si dnes!
a dnes co naše láska zmučená nám dává!
Takové chvíle jsou to silné revolty,
v nich celá bytost má se vztyčuje a vzpírá,
ven chce se mi z těch kruhů začarovaných
a odhodlaně zlomit pouto, jež mne svírá.
29
Ven na vzduch! K světlu! s rozevřenou náručí
vstříc jásat dálce zářící, jež konce nemá!
a oplodňující to světlo poledne
rozšířenýma pohlcovat zornicema!
30