Modlitbou, tichou a pokornou modlitbou
chtěl bych se vyplakat u tebe, dobrá má ženo.
Za těžký ten smutek dlouhých let, jež leží za námi,
dlouhých let samoty uprostřed slídivých davů,
banalních, sprostých a špinavých davů,
za všecko bolestné prázdno zmařených let,
za všecky slzy a za všecky úsměvy,
za každý okamžik světlý a radostný,
za každý pohled tvůj a za každé to slovo útěchy,
jež v těžkých chvílích mlčení ty dovedla’s mi dát...
Před bolestným oltářem tvého mateřství,
jež na kříž přibyto z ran těžkých krvácí,
kde v soumraku tichého smutku jak věčná lampa
mystickým světlem hoří velké srdce tvé,
na tvrdých stupních toho oltáře bych poklek’ rád
a diskretní zpovědí svých nejskrytějších slz
chtěl bych se vyplakat, má trpitelko tichá.
Před chmurné portály přísných kathedrál
se přicházeli hříšní asketicky kát,
pokorně v režném rouchu stávali u dveří
a kolemjdoucím vyznávali viny své,
do štvavých výčitek jim svištěl výsměch ulice,
morálka pohoršených zástupů jim plila v tvář,
a oni pokorně a tiše ve svém rouchu kajicném
u dveří chrámových se sklopenýma stáli očima,
pohříženi do svého nitra mučivé tragiky,
kam jako z dálky zaléhaly hlasy ulice
a posměch těch, kdož kolem kráčeli.
Je mi, jak sám bych kajicně tak stál
před chrámem zamlklým, kde na kříži
bolestné tvoje mateřství z ran těžkých krvácí,
sám, trpící, pohřížen v nitra svého tragiku
a zmučen výčitkami, které chápat neumím.