NEJVYŠŠÍ SMUTEK JEHO.
Zádumčivá hlava Krista nesla se krajinou snící,
pohledem záhadným život země objímala všechen,
radostné úsměvy štěstí odvály již z Jeho zraků,
bolesti vrásky se srovnaly v lhostejnost věčnou čela.
On dávno svůdný kmit rozkoše demonské již přemohl,
a tvrdě zlomena byla Jeho nejžhavější touha
a Jeho nejvyšší bolest již dávno splynula v mdlý klid.
37
To tehdy nebylo, kdy Jeho stupena byla láska,
a vysmívajícím nevděkem spláceno dobrodiní.
Ani kdy ctižádost přemáhal a svůdnou řeč satana,
ni Jeho city kdy nejčistší šlapány bídnou patou,
kdy On ret Jidáše zkřivený na tváři své ucítil,
který Ho za hroudu stříbra vydával katu a kříži.
Ni tehdy, tělo kdy Jeho bolesti horečné rvaly,
kdy nízká žoldnéřů rota v svaté mu plvala oči,
a Jeho líc byla pokryta políčky rouhavými,
On rouchem potupným oděn, třtina Jemu dána v ruce,
a na ostříhanou hlavu koruna vstavena z trní,
kdy ostny trnové čelo zsinalé Mu rozrývaly,
kdy tupé hřeby se v Jeho rozpjaté zabodly údy
a proudy zčernalé krve tekly v neúrodnou půdu.
38
Ni Jeho cudnost kdy byla na posměch všem vystavena,
On nahý na kříži vztýčen, pohledy drzými klován – –
a všichni se posmívali jeho bezmocnému bolu.
Jiným chtěl pomáhat a hle – pomoci nemůže Sobě!
Ani, kdy zoufale poznal, že Jeho oběť je marná,
a nebe kdy viděl prázdné, peklo přeplněné hříchy. –
Netruchlil nejvíce tehdy. Proroka poslání nesl,
aby se slova písma naplnila.
Tehdy však, kdy On
lásku k ženě, jež milovala mnoho, přemáhal v prsou,
kdy tělo i duši pokorně složila k Jeho nohám,
slzami lásky je smáčela, polibky pokrývala
a vlasy rozpuštěnými k Němu se připoutávala,
39
tehdy, kdy své bílé ruce ovila kol Jeho boků
a k ňadrům svým rozechvěným kdy Jeho kolena tiskla
a v Jeho klín horkou hlavu oddaně sklonila svoji.
V Něm zasvitla touha a sladce svlažila oči,
kdy ruku položil chvějící na její bílé hrdlo
a s tváře zbledlé kdy stíral proudící palčivé slzy –
prudce Mu zasvitla touha, touha po veliké lásce,
ve stínu náruče Své ukrýt její zvlněná ňadra,
ke rtům Svým umdleným přitisknout hořící její ústa
a ruce ovinout kolem měkkého jejího těla,
jež lásce jeho se vzdávalo oddaně trpělivě,
odvážně splynout s ní v dlouhé mlčící objetí
a žhavým proudem jásající krve plameny blaha
rozžehnout nejvyššího.
Již zvedal ruce Své, aby se
spjal s její toužící krásou. Oči se široce Jemu
rozvíraly měkkým leskem snů neznámých.
40
A náhle
hlas zavyl Mu v mozku, provlekl se táhle krví
jako drát prudce rozžhavený, hlas hrozivého ticha
a bodajících samot, hlas pustých smutků beznaděje.
Ruce bez hnutí sklesly a tělo bezvládně ztrnulo,
z očí zatmělých vyrazil divě proud zoufalých slzí.
To byla nejvyšší Jeho bolest.
Tehdy v něm zápasil
člověk, kdy rukou vlastní svou udusit měl nejsilnější
touhu krve i duše, kdy sám měl ubít sen člověka nejžhavější.
Tehdy se v bezmocném zoufalství vzepjala
bolest, zděšeně vzplanula požáry nejsmutnějšími. – –
A bledý
a sinalý hořce prosil Otce nebeského, aby
41
vzal od Něho kalich božského poslání Svého,
jak člověk by směl žít a milovat. –
A nebe mdlé bylo,
klidné a lhostejné. –
A On na pravici Otce Svého
sedí, aby soudil živé i mrtvé.
42