NEJVYŠŠÍ SMUTEK JEHO.
Zádumčivá hlava Krista nesla se krajinou snící, pohledem záhadným život země objímala všechen, radostné úsměvy štěstí odvály již z Jeho zraků, bolesti vrásky se srovnaly v lhostejnost věčnou čela. On dávno svůdný kmit rozkoše demonské již přemohl, a tvrdě zlomena byla Jeho nejžhavější touha a Jeho nejvyšší bolest již dávno splynula v mdlý klid. 37 To tehdy nebylo, kdy Jeho stupena byla láska, a vysmívajícím nevděkem spláceno dobrodiní. Ani kdy ctižádost přemáhal a svůdnou řeč satana, ni Jeho city kdy nejčistší šlapány bídnou patou, kdy On ret Jidáše zkřivený na tváři své ucítil, který Ho za hroudu stříbra vydával katu a kříži. Ni tehdy, tělo kdy Jeho bolesti horečné rvaly, kdy nízká žoldnéřů rota v svaté mu plvala oči, a Jeho líc byla pokryta políčky rouhavými, On rouchem potupným oděn, třtina Jemu dána v ruce, a na ostříhanou hlavu koruna vstavena z trní, kdy ostny trnové čelo zsinalé Mu rozrývaly, kdy tupé hřeby se v Jeho rozpjaté zabodly údy a proudy zčernalé krve tekly v neúrodnou půdu. 38 Ni Jeho cudnost kdy byla na posměch všem vystavena, On nahý na kříži vztýčen, pohledy drzými klován – – a všichni se posmívali jeho bezmocnému bolu. Jiným chtěl pomáhat a hle – pomoci nemůže Sobě! Ani, kdy zoufale poznal, že Jeho oběť je marná, a nebe kdy viděl prázdné, peklo přeplněné hříchy. – Netruchlil nejvíce tehdy. Proroka poslání nesl, aby se slova písma naplnila. Tehdy však, kdy On lásku k ženě, jež milovala mnoho, přemáhal v prsou, kdy tělo i duši pokorně složila k Jeho nohám, slzami lásky je smáčela, polibky pokrývala a vlasy rozpuštěnými k Němu se připoutávala, 39 tehdy, kdy své bílé ruce ovila kol Jeho boků a k ňadrům svým rozechvěným kdy Jeho kolena tiskla a v Jeho klín horkou hlavu oddaně sklonila svoji. V Něm zasvitla touha a sladce svlažila oči, kdy ruku položil chvějící na její bílé hrdlo a s tváře zbledlé kdy stíral proudící palčivé slzy – prudce Mu zasvitla touha, touha po veliké lásce, ve stínu náruče Své ukrýt její zvlněná ňadra, ke rtům Svým umdleným přitisknout hořící její ústa a ruce ovinout kolem měkkého jejího těla, jež lásce jeho se vzdávalo oddaně trpělivě, odvážně splynout s ní v dlouhé mlčící objetí a žhavým proudem jásající krve plameny blaha rozžehnout nejvyššího. Již zvedal ruce Své, aby se spjal s její toužící krásou. Oči se široce Jemu rozvíraly měkkým leskem snů neznámých. 40 A náhle hlas zavyl Mu v mozku, provlekl se táhle krví jako drát prudce rozžhavený, hlas hrozivého ticha a bodajících samot, hlas pustých smutků beznaděje. Ruce bez hnutí sklesly a tělo bezvládně ztrnulo, z očí zatmělých vyrazil divě proud zoufalých slzí. To byla nejvyšší Jeho bolest. Tehdy v něm zápasil člověk, kdy rukou vlastní svou udusit měl nejsilnější touhu krve i duše, kdy sám měl ubít sen člověka nejžhavější. Tehdy se v bezmocném zoufalství vzepjala bolest, zděšeně vzplanula požáry nejsmutnějšími. – – A bledý a sinalý hořce prosil Otce nebeského, aby 41 vzal od Něho kalich božského poslání Svého, jak člověk by směl žít a milovat. – A nebe mdlé bylo, klidné a lhostejné. – A On na pravici Otce Svého sedí, aby soudil živé i mrtvé. 42

ŽNĚ.
Přišla hodina žní, a kdož mladí a silní jsou, berou kosy a srpy a jdou do obtížených polí. – Statní ženci osmáhlých tváří, jichž svaly stvrdly potem práce, kypré žnečky, jimž krev znepokojuje bujná ňadra a na tvářích věčné ruměnce pálí. 45 Jdou a kosí šumící moře posypané tlumeně zlatým prachem, jež zdravě voní dozrálou úrodou. Již zrna vypadávají neužitečně na suchou půdu a s hnijícím listím smutně zhynou nikým neužitá. Smutně klesají. Slunce rychlým leskem postříbřuje nabroušené kosy, a rhytmem radostným ubíhá práce. Údy se prohýbají, ňadra oddychují ve šťastném spěchu, ruce kosí stojící klasy, jež laskají nahé nohy, a pot s čela zalévá pole k novým úrodám. A oni končí, kdy paprsky slunce již umdlévají, a veselí slavností práce ubírají se k své prosté hostině. 46

ZRCADLO.
Panny bledé i růžové chodily k němu a zřely v jeho tvář. Jich duší nedotkl se dech muže a ony plaše prohlížely tajemství svých těl. A před ním po prvé zavzdychly a po prvé se zarděly. 47 V něm stápěla se smělá krása žen, jichž ňadra plná se zvedala a vlas padal odvážně na nahá záda a prsa a boky. Ony líbaly obraz svůj a krev prudce v nich bouřila pohledem rozkoše. I ženy podzimu k němu přicházely, jež zoufale bránily trosky svých vnad. A ňadra jich splaskle visela, na bocích se vrasčila kůže a prsty nadarmo rozetíraly vrásky tváří. S očí skanula první trpká slza. A stařeny nábožné lekaly se jeho pohledu. Přišly úzkostně zahaleny šedým rouchem a v tváři jeho hledaly jen vzpomínky mládí. A již jest sešlé a vyžilé, rámy otřelé a rozprýskané. Já stojím před ním a hledám pohledy všech, kdo k němu přišli. A sám jsem, jen jeden člověk shlíží na mne. A nevím, proč dívá se člověk ten na mne, proč dívá se tak nepřátelsky. 48

ÚL.
I.
Včely horečně v úlu pobíhaly, odletovaly a spěšně vracely se obtížené medem a s nohama pokrytýma žlutým práškem. Těžce své zásoby pro zimu sbíraly. Mnohé v letu padaly umdlené dlouhou cestou, vysílené námahou práce, a mnohé zničily náhlé deště, bouře a ptáci nepřátelští. Stále pracovaly tiše, vytrvale, zásoby rostly jim, až naplněn byl dům jich a ony s bzučením blaženým čekaly zimu. 49 A přišel člověk. Marně bránily domu svého, pro bodnutí každé hynuly. A člověk nechal jim trochu medu, aby neumřely přes zimu hladem. A já si pravil: Včely lidské pracují svému člověku a rády, a chrání si člověka svého. A neví proto člověk jejich, má-li je nechat umřít v boji za sebe či hladem. II.
Lůna květin hýbala se a pohledům včel nabízela vůně své. A včely přiletovaly a v dlouhých polibcích ssály vonnou krev jich a odnášely do domů svých. A tam stavěly vonné kalichy, zlaté proudy do nich vlévaly, stříbrným prachem zasypávaly. A shromažďovaly bohatství svésvé, až kdy léto k zimě se sklonilo, a květy svadly a uschly. Tu uzavřely se v domech svých a ubily všechny, kdož nepracovali. A myslil jsem si: Nerozumné jsou včely, že pobíjí ty, kdož nepracují, neboť nepoznají, co hlad jest a slza. 50

ROUHAČ.
Vyšel mladý muž. Jeho oči se široce rozevíraly a vlasy padaly mu přes ramena. A strašně rouhal se nebi i peklu. A pohled jeho byl truchlivý a dlouhá slza stekla s jeho očí. A ten, jenž za ním stál, pravil mu: Tak hrozně se rouháš a pak pláčeš. A on pravil: Pláči, ne že bolí mne rouhání mé, ale že bez ozvěny zůstane, neboť není Bůh ani Satan. 51

[I.]
Jedna přišla ke mně. A pohledy očí bodaly jak šípy vystřelené zlatými luky, hluboký třpyt zřítelnic smyslné jiskry lil. Její rty netrpělivě se pootevíraly, pevně zdvižená ňadra mátla mé oko, celé tělo její září smyslnou bylo prosýceno. 54 A touhou rozkoše vzbouřila se krev má. A druhá přicházela tiše jak májové jitro. Se rtů plynul jí stříbrný vánek a v očích toužila všechna modř nebe. Její vlasy proudily jak sepjaté paprsky hvězd a měkké tělo sladce vydechovalo. A celá duše má se rozesnila. Přišla’s ty. Byla’s překonána jich svůdnou krásou i měkkou snivostí. Pohled tvůj byl klidný. A nevím, proč se zardělzarděl, a nevím, proč tě miluji. 55

[II.]
Všichni jsou u svých milenek, jen já a hvězdy jsme samotni. Vzduch kol mne chvěje se blaženým leskem, já ssaji svými rty jeho vůni a mé oči zalévají se touhami. A píši píseň do hedbávné kůry jabloně. Růžové květy padají a zachycují se v mých vlasech. 56 A píši stříbrným šípem v bílý hedbáv. – Verše mé jsou žhavé, opojné, sladké a hvězdy dojaty líbají mé čelo. A jabloň naučí veršům mým své květy a hvězdy roznesou je svými paprsky. A budou přicházet milenci, číst v kůře protkané stříbrem, pevněji stisknou si ruce a nové sny zajiskří jim na rtech a nové polibky. A já z povzdálí budu se dívat. Mé vlasy budou již vybledlé, má ústa již nesnesou polibků. Ze vzdálí budu se dívat a usmívat shovívavě. 57

[III.]
My seděli po koupeli na břehu a jemný písek sypali na své nahé nohy. A slunce závidělo nám, poslalo horké paprsky a vyhnalo nás z roztaveného písku. A my usedli na trávu, trhali sedmikrásy a vkládali ve své vlasy. A slunce zlomyslně počalo sypati hořící jiskry na naši nahou kůži. A my skryli se do chladu houští. A tam jsme zůstali. 58

[IV.]
Sem sedněme mezi praskající klasy, koukokoukol a mák, a skřivana a vybledlé mráčky nechejme nad sebou. A buďme tiši. Neplašme zlatých mušek ani drobných koroptví, jež tamhle hnízdí. Já skryji jen hlavu v tvůj klín. Budeš rozčechrávat vlasy mé a hladit a nejistě přebíhat budou prsty tvé po krku a tváři. Nadzvedneš hlavu mou a ňadra tvá dotknou se mých rtů. Tvé oči – Tvé oči náhle plní se smyslností. A dech tvůj je hluboký. A hlavu mou stále silněji svíráš v klínu svém svýma rukama a rty a očima. – 59

[V.]
Již dělníci skončili těžké práce své a nikdo nebděl. Večerní mlha rozvinula závoj podobný bledým oblakům. Jen my seděli tiše. Hlavy naše se dotýkaly a vlasy mísily spolu a oči naše leskly se sladkým leskem. A my nelíbali se v rty ani netiskli rukou, my věděli, že naše srdce se chvějí. A necítili jsme tmy, neboť naše duše zářily na sebe. 60

[VI.]
Ona přišla ke mně a pravila: Vezmi panenství mé. V opuštěných nocích sny zlé, sny vášnivé ke mně scházejí a zapalují mou krev. A nevěrnou bývám v nich naší lásce a jiným rozdávám panenství své. A dala mi svoji malou ruku. Já zakryl si jí oči, duše má se zachvěla zasažena ranou nekonečnou, a ústa slabě pravila: Ach – ano –, ale ráno je teprve, a nechci být celý den smuten. 61

[VII.]
Dnes byla milenka má smutná, velmi smutná. Její levý ret se trhaně chvěl, víčka vždy zamžikla rychle a z očí řinul se proud bolestí. A ňadra tiše se vlnila. Byla velmi smutná. Její polibky byly vlhké jako rosa jitra zachmuřeného a rukama svýma dotýkala se mého čela, jakoby srovnat chtěla tři vrásky, jež vodorovně po něm se táhnou jako nezaseté tři brázdy na poli. Něma odešla a neřekla, proč je smutna. Věděl jsem, že velmi trpí nebo že se stala nevěrnou. 62 OBSAH:
5Jitro 7Legenda o měsíci 9Nechci tě klamat 11Můj hrad je vysoký 13Nezhasínej měsíce 15Můj dům je opuštěn 17Rudými květy divoce vystel 19Naivní portrét 21Skryj se 23Zajdi 25Mé noci dlouhé 27V můj život nevstupuj, ženo 29Pojďte, již přišla chvíle 31Smutky jara 33Vznešená paní * * * 35 NEJVYŠŠÍ SMUTEK JEHO * * * Z BÁSNÍ V PROSE: 45Žně 47Zrcadlo 49Úl I. II. 51Rouhač * * * 53 Z PÍSNÍ MILENCOVÝCH 64
E: av; 2006 [63]