Úzkost duše.
Když tma snášela se v pozdní hodiny,
já bděl jsem smuten,
v truchlých vzpomínek plevách dusila se mysl má zatmělá.
V ústech mých trpkly nažloutlé sliny,
pálily hořce,
když kolem v šeru tmy o shaslých ženách vzpomínka kráčela.
Přede mne vznesly se smutné vidiny,
milenky bledé,
jež horkým polibkem jsem líbal kdysi v jich bílá čela.
Šly ve znaveném processí jak matné stíny
vyhaslých ohňů,
láska s kouřem odvátým v popel šedý už dávno shořela.
Hlavy jich věnčily černé květiny
zahořklé vůně,
tvář vpíjela se v duši mou, zas odvracela.
Smutek jich hlásal mně obličej siný
pohledem dlouhým,
v mrazivé bolesti o bědách zlých ústa vyprávěla.
22
Váhavě vešly v mé duše pustiny,
prchaly rychle,
svých rtů nesvlažily v žízni smrtelné v mé mrtvé studněstudni, jež temně zela.
Dále zas kráčely v tajné končiny,
v neznámé sféry,
v tajemném šeru se tratily, kam duše má nesměla.
Já cítil na zahradách duše kvésti blíny
špinavých květů,
žíravě jed proudit v ztrhaných cévách, kdy vůně setlela.
Třesoucím rythmem vybledlé pěly toniny
duší ztrávenou,
melancholicky struna melodií zadumčivou zalkala, divě zazněla.
23