Umění.
V hrdém paláci Tvém klesám, v tajemných klenbách kryjících Duše těch, již nikdy nemrou, v modravých dálkách, hořících věčným ohněm, kde mystické květy myšlenek vyrážejí ve vonnou atmosferu těžkého vzduchu, kde žhavý příval barev na kamenné oltáře ducha se spouští, kde bouří pod nárazy jisker oblačných tony plné zadumčivého kouzla a jásajících citů, kde víří tajemné struny žhavým chvěním a v mrtvém dřevě duše oživuje, kde hustá tma propasti vyhání bílým ohněm a jas neznáma věčného vítězí nad září sluneční, kde pocit smrti neznámé v sladký rythmus blaha taje, kde jediný paprsek svítí, jediný dech se chvěje, jediné vznešené veliké slní nad mrazivými hroby života – Umění. 3

Vlna štěstí.
Vlna rozkoše tajemné zmítá hrudí, rozkoše s horečným žárem, v chvějích šílených zděšené smysly pudí nezměrným, žíhavým varem. Temné tušení chvějící dřímá tajné, naděje mlhavé věstí, jemným chápadlem promítapromítá stíny bajné a láká bojácné štěstí. 4

Mysterium snění.
Kdy smutný soumrak plaší černou silou umdlenou slunce zář, v němém tichu žeh vzpomínek kmitá se v duše mé stínech vířících, z nich v svitu bílém vznáší se bledá snivá tvář, letící její hled boří se v dráždivé vlnění zřítelnic jiskřících, suggeruje v zlomenou minulost život zmládlý tlumeným zachvěním, probouzí shaslé na rtech polibky, utonulé touhy závratných křísí objetí, zadumčivých resonancí van snáší opojným šuměním, schvacuje obnoveným žárem mrtvé něhy v kovovém sepjetí. V stínech oblačných vzdušný obraz blaha vznáší se v teskném snění, za harmonických nárazů tonů sklání se k hlavě mé rythmem ztišeným a šepce snivou hudbu mystickou duši v jímavém pění, proud vonného vzduchu zachvívá k mým skráním vzkříšeným. V rozkoši čisté cítím na čele vůni polibku v dechu tajemném, cítím, jak etherné ruce mne v měkkou náruč růžovou vinou, cítím, jak těsněji tisknou mne bílé lokty k ňader lilijím v dotyku jemném, cítím, jak v duši mou v ohnivém svitu se paprsky blaha čistého linou. 5

Snů horkých krev.
Po duši mé rozlila se rudá krev, snů horkých krev, noc duše ozářila ohnivým žárem. V dusnou její komnatu ohnivý jazyk slét’, v tušení slét’, vzplanula prudce v jeku žhavém kouřícím varem. Temný vyšlehl z ní horečný vášně květ, krvavý květ, mámivým spíjící smyslným výparem. Sžehl duši zmámenou celý rozkoše svět, hořící svět, spájel ji v divém zardění vilným nahoty tvarem. Divoký ryk přerval pochmurný duše zpěv, závratný zpěv, jásavý i kvílící nad rozkoše démonským darem. A nitro zahlušil třeštivý hrubý řev, šílený řev, vyražený divokým vášně barbarem. Sřítilo se tělo v kleté rozkoše záchvěv, smyslů záchvěv, mávalo strhaným čisté duše cárem. 6

Čekání lásky.
Nitro tajemným pocitem blaha se chvěje, láme se v čekání lásky, věčné záhady vznešené, jež v srdci pěje a jásá vítězstvím sázky, kterým přemohla střízlivý rozum i vůli – největší vítězství její – bledne před jasem tvrdé zlo, jež tajně snuly – triumfu prapory vějí. 7

Lásku chci.
Lásku chci, Lásku, Jež do běla rozžhaví mně krev, Při níž žhavá láva poteče cévami, V níž srdce shoří do bílého popele, V níž rozum v šílenství se obrátí, V jejímž výkřiku jednom celý život řve, V níž tělo shroutí se s praskotem v prach – Lásku chci, Lásku! 8

Troska vášně.
Matná touha duší mou nejistá line, pálí v spáncích krví rozžhavenou, bloudí tmou, hned jasem spěje v žáry siné, děsí, spájí duši omámenou. A zemdlena v mlhách těžkých dále klopýtá, potácí se ve mdlobě znavené, až rozkoše číše klesne na zem dopitá – Poslední troska vášně ztrávené. 9

Do mého nitra padal sníh.
Do mého nitra padal sníh, ve vločkách sníh, zvolna plnil moji hruď. Na rtech mých mrzl trpký smích, blínový smích, poslední rozkoše zbylá chuť. A já ležel tak zemdlen tich, ve mdlobě tich, můj strhán, zmrtven každý úd. Dál dral se v nitro mystický sníh, nažloutlý sníh, v tlumeném rythmu slabil krve tluk. 10

Píseň.
Dnes nechci už zpívat, mám zahořklou krévkrev. Budu se usmívat, Váš poslouchat řev. Dnes nechci už hrát, mám plno v hlavě plev a u všech duše vrátvrat lhostejný úsměv. Dnes nechci už tančit, mám nažloutlý dech, nemůžete stačit, já mám tak na spěch. Dnes chci víno píti a spit sklesnout v sen, pak mohu i sníti, že není v světě žen. 11

Marně jsem polibek smýval.
Marně jsem polibek smýval, jejž’s mi dala, divě pálil, rty rozrýval, proč’s ho dala? Marně jsem se v rty bičoval až do krve, dál polibek divě kloval jako prve. Marně jsem se dívkou jinou nechal líbat, cítil jsem ho žhavou slinou stále žírat. Marně jsem polibek smýval, jejž’s mi dala, divě pálil, rty rozrýval, proč’s ho dala! 12

Slza.
Suchá slza padá z sinalého oka, s hořkým úsměvem se vlévá do duše, jež vypráhlá chtivě v sebe ji hned loká, hasí žlutý plamen, jenž žíravě kouše. A bolest dál hoří, bolest dále zpívá – Duše v zápase zoufání se svíjí – A slza dál padá, dál nitro rozrývá – Slza za slzou – kapka za kapkou – zvolna – jistě – ubíjí. 13

Květy opadaly.
Mé srdce vyssáté, květy spadly, v nitru pustém žluté listí hnije. Mé síly a touhy všecky svadly. Ret rozkoše číš poslední pije. Vypít ji, vyssát ji do poslední rosy, pak se rázem shroutit – V posled pálí. Nohy, ruce tuhnou – Slyšíš černé kosy? Hlava klesá na zad, již se v stíny halí. 14

Prchly illuse.
Prchly illuse, snům mým bije hrana. Život záští jed mi v pohár mísí. Můj zrak strhán, má tvář poplvána, z mojí duše bídné cáry visí. Mé kostky prohrály, zbyl mi jenom úsměv, jímž pohrdám svým okolím milým. Mé karty prohrály, slyšet nepřátel řev nad duše mé hradem hrdým, bílým. Nu, zřítil se. Ani to nebolí – 15

Smutek rozkoše.
Rty žhnou v smrtícím žáru tvých polibků, srdcem monotonní klid vane. Ne, já tě nemiluji, z brutalních požitků oheň rozžhavené mrtvoly plane. Má krev hoří v bacchantickém tvém objetí, duší jde lhostejně hrobový chlad, ne, já tě nemiluji, v závratném chtivých smyslů sepjetí piji jen smutnou rozkoš tvých vnad. Sladkým jedem tvých půvabů lámu sílu svých bolestí, klamu duši, pálím ohně poslední, až vypiji z opojných ňader tvých v černé zvěsti píseň pohřební. 16

Poslední světlo.
Duše zatemnila. Poslední světlo shaslo, poslední zmrtven nitra cit. Z duše kostra zbyla. Lhostejně kráčí v peklo, lhostejně, kdy má bolem výt. 17

V duši mou se zakous’ vzteklý pes.
V duši mou se zakous’ vzteklý pes, zdrásal vše zarytými spáry, mé nitro celé rudý řez, z hrdých praporů visí cáry. V duši mou se zakous’ vzteklý pes, já hrůzou bolu bičován řval, pryč prchal, až jsem uštván kles’, v trýzni shroucen city z duše rval. V duši mou se zakous’ vzteklý pes, černou pěnou slintal po mých snech, a mé nitro rozežírá rez, v mé hrudi otráven každý dech. V duši mou se zakous’ vzteklý pes, jedem žíravým cévy prolil, chroptě zuřivě černý mor vnes’, kvas plísně hrobu zhoubou nasil. V duši mou se zakous’ vzteklý pes, nitro krvavými tesy zryl, mne hrůzy šílené schvátil děs. V triumfu bestie nad kořistí vyl. 18

Žijte jen.
Žijte jen a více si nepřejte, klamny jsou tužby i naděje snivé. Jich mrtvého jasu marně nehledejte, život jen oslepí v záři své lživé. Milujte a dál nepřemýšlejte – neb v prvním polibku shasne Vám láska, líbejte a více nežádejte, jinak Vám rozryje tvář dlouhá vráska. 19

Blíny v duši.
Nálada temná nesla se v resonancích zadumčivým smutkem zrosených, kdy já za slabého zvonění hran bloudil na záhonech své duše zkosených. Na hromadě ležely tu kostry lilií a růží v žalu tichém nyjící, na jich místě bujely blíny nad popelem vůní prchlých mámivě vyjící. Otrávené výdechy par stoupaly v hustých mlhách ze záhonů vegetace ztrávené, v zeleném mraku kroužily v zmírající krajině života vůně zbavené. Černými výpary sytily těžkou athmosferu v teskném chvění, dráždivě zmítaly smysly mými v krvavém snění. Mámivě lákaly opojným jedem svým v nervosním kmitu, jako bludičky v kraji neznámém v svém fosforeskujícím svitu. 20 Závoj mlh houstnul nade mnou v lehkých polosnech, zvolna narkosou dusivou plnil úskočně duše dech. V tváře dýchaly blíny usládlého jedu pocely jak mstících děv, v šumění tišivém štkavé melodie měnily v jásavý zpěv. Do svůdného klínu jich složil jsem hlavu znavenou, ssál dychtivě páry v svou duši teskně zmámenou. Ztlumeně bodavé rythmy mžikem proletly nitrem cév, zvířily v bolesti pohnutím opojenou stuhlou krev, silnými nárazy bušily do svírajících stěn, budily prudkými výchvěvy nitro uspané v klamu sen. Tempem volným zmlkaly v dusných komnatách nitra v tichnoucím choru, jež zmítalo se v shasínajícím vědomí marného vzdoru. Sbor snů a illusí plakal nad chrámem duše mé padlým, Brutálníbrutální smála se rozkoš nad citů záhonem svadlým. 21

Úzkost duše.
Když tma snášela se v pozdní hodiny, já bděl jsem smuten, v truchlých vzpomínek plevách dusila se mysl má zatmělá. V ústech mých trpkly nažloutlé sliny, pálily hořce, když kolem v šeru tmy o shaslých ženách vzpomínka kráčela. Přede mne vznesly se smutné vidiny, milenky bledé, jež horkým polibkem jsem líbal kdysi v jich bílá čela. Šly ve znaveném processí jak matné stíny vyhaslých ohňů, láska s kouřem odvátým v popel šedý už dávno shořela. Hlavy jich věnčily černé květiny zahořklé vůně, tvář vpíjela se v duši mou, zas odvracela. Smutek jich hlásal mně obličej siný pohledem dlouhým, v mrazivé bolesti o bědách zlých ústa vyprávěla. 22 Váhavě vešly v mé duše pustiny, prchaly rychle, svých rtů nesvlažily v žízni smrtelné v mé mrtvé studněstudni, jež temně zela. Dále zas kráčely v tajné končiny, v neznámé sféry, v tajemném šeru se tratily, kam duše má nesměla. Já cítil na zahradách duše kvésti blíny špinavých květů, žíravě jed proudit v ztrhaných cévách, kdy vůně setlela. Třesoucím rythmem vybledlé pěly toniny duší ztrávenou, melancholicky struna melodií zadumčivou zalkala, divě zazněla. 23

Má duše prchá.
Z profanních ulic má duše divá v kout zatmělý svůj prchá v dál, před řevem davu plaše se skrývá, ten zapáchá, ten hází kal, a třísní toho, jenž štít má čistý, mu v obličej plvá siný, pak v hnusný klid svůj se vrací jistý, čeká, až čist půjde jiný. 24

Pod nárazy hynu.
Umdlený monotonním vlněním žití přeplněného rozkoší a bolestí, hynu pod hrubými nárazynárazy, jež padají se světa na hlavu mou. Krev všemi otvory vyřinula se z duše mé, já zsinal, klesl pod tajemstvím vášně, jež uhasila rozum, vůli, zpustošila plné zásoby mých citů. Duše stala se kořistí nečistých, hrubých vítězů, kteří na kusy rozsápali, do země zdupali prapor čistoty a ztýčili v nitru mém kalný prapor rozkoše, jenž rouhavě vlaje na posměch slunci, které nad ním září, na posměch měsíci a hvězdám, jež jasem k němu se schylují, na posměch dešti panenskému, jenž marně kal smývá, na posměch sněhu lilijnému, jenž bělí krystalů svých marně ho skrývá. Duše ssaje do sebe vyschlou šťávu zahořklou shnilých citronů, kdy rosu nebeskou chtěla píti, hluboko zalézá do dálek skrytých s křídly schlíplými, kdy do tajemných výšek Neznáma chtěla létat. 25

Bílé objetí.
V rozechvění tlumeném na úpal spánků mých polibek vložila horký a dlouhý, stříbrnou vláhou neznámých květů na sžehnutých rtech hojila mučivé touhy. Rozpuštěné vlasy ovíjela v sentimentálním opojení kol hrdla mého, vůní spájela žízeň očí mých v mystickém šumění rythmu klamného. Rukou chvějící prudce hlavu mou k ňadrům svým tiskla v ohnivém snění, v žhavých barvách tony rudými jásající hudba tajemně tryskla v bílém mlčení. V žhavý sníh náruče měkké spjala mne v bělostném objetí letem vlnivým, toužící jiskrou v jásotu krve zmámené vlekla v opojné zajetí dechem ohnivým. A já hořel v mysteriu nevyslovené melodie toužící něhy v záři slnící, akkordy rudými sálal v dálku tušení na neznámé břehy v illusi snící. 26

Kde jsi, Ženo –
Kde jsi, Ženo, jež záříš přede mnou v mystických vidinách, po níž křečovitě rozpínám náruč své touhy, po níž v mdlobách temných volám v noci pozdních hodinách, kdy snáší se za tmy naříkající v duši mou bolesti soumrak dlouhý. Volám po tobě, Ženo Bílá, již marně hledal jsem v světě, abys uchránila poslední čistý kout duše, na nějž nepadl prach v požitku mstivém, jehož černý polibek v šíleném vášně vzplanutí se nedotknul kletě, v němž nesvíjely se smysly křečovitě v trhání rozkoše divém. Čekám na tebe, abys vzkřísila mé srdce zmrtvělé, abys roznítila oheň v oku, jejž víchor vášní shasil, abys vyházela ze zahrady duše mé listí v hnilobě setlelé, abys vytrhala ze záhonů zmíjí bejlí, jež mor rozkoše nasil. 27 Po čistém polibku tvém šeptají rty mé v krvavé žízni, po lilijném objetí tvém nedočkavostí hruď má zmírá, po bílém ohni těla tvého spíná se vychládlá krev má v mrazivé trýzni, po sklonu duše tvé v bolestném čekání nitro žádostí štkavou se svírá. Má náruč v modravou dálku rozpjatá klesá vysílena, ty stále skryta dlíš v rozjímavé samotě mystické tůně, a v duši mé dál se šíří černá rána stříbrnou rosou dechu tvého nescelena. Ty nejdeš! Nevidím světla, neslyším zvuku, necítím vůně. 28

Na hlavu mou sypala rudé květy.
Na hlavu mou sypala rudé květy, pod jedovatou vůní jich modrala krev má. Ústa má líbala zkřivenými svými rty, pod morovým dechem jich černala krev má! Mé srdce sytila svou palčivou láskou, pod výhní žhavého jedu sžehnuta krev má! A mé tělo bylo jako sníh politý vodou kalnou, mé tělo podobalo se kalichu lilie svadlé – Oči mé hluboko zapadly do děr v lebce – v bolesti sladké duše do mdlob věčných – 29

Kořist vášní.
Roztrhni mi šat na prsou svojí jemnou rukou, vonnou hlavu snivou přilož na mé srdce hrdé, uslyšíš v dráždivém tichu, s jakou štkavou mukou nese zdivočilých vášní balvany černé tvrdé, jež zdrtily všechny bílé city tlakem dravým, potřísnily stuchlým bahnem vše v zběsilé touze. I tvou čistou lásku sešlapou s úsměvem pohrdavým, až smyslných snů ukojí choutky rozmařilé pouze, až se nasytí chvějících ňader tvých plamennou vůní, až rosu kříšťalnou rtů tvých polibky hrubými zkazí, až citů tvých žár všecek vypijí z tajemných tůní, až divokými barvami tvou bílou duši pohází. Kořistí se staneš rudých plamenů vášně mstivé a zlomena zmírat budeš v trpkého zklamání bolech. Raději sama dřív zabij mne, zabij mé srdce lživé, raději sama dřív udus v mém hrdle smyslů svůdný dech, sama vyssaj rychle duši, život polibkem žhavého hada, vyssaj douškem jedním. Ať rychle tělo mé v smrti objetí padá. 30

Kletba lásky.
Ve vilném výparu brlohu vášně dravé, v křečích smutku se vyděděnka svíjí, prodejný automat černý lásky rouhavé. Tajně ji líbali – veřejně plijí. Je sama. Může odhodit úsměvu masky, jimiž za peníze hostí, kdo přijde k rozkoši lživé. Je sama. A s ní jen předčasné vrásky a vzpomínky, takové strašné, mstivé Vzpomínkyvzpomínky. Blínu pláč v hrdlo ji škrtí, zžírá, snad vzpomíná na svá dětská, mladá léta. Drsná slza rty její bezkrevné hořce svírá. Všecko shnilo, rozpadlo. Po všem veta. Zdržená zoufalost všemi praská strunami. Válí se po zemi, hlavou divě tříská, vytlouci z ní vzpomínky, ty děsné vzpomínky smrtícími ranami. Rve, vše rve, vlasy, maso, vše – krev černá tryská. 31 Všecku ji vylit z bezšťávného, uvadlého masa, páchnoucího bahnem rybničním mrtvě. Vše vyssáto – vše cizí hrubou rozkoší – vše síla, vůně, krása, vše prohráno, vše v smutné, bídné bitvě. Kdosi jde. Rychle setřít slzy, rychle zjasnit líc. Kupec jde. Hahaha. Jde koupit si mrtvolu. S nenávistí, vztekem – se studem mu zírá vstříc – A kolem tupo, mrtvo – všecko tupé, mrtvé – v tupém mrtvém bolu. 32

Hadové vylézají z doupat svých.
Hadové vylézají z doupat svých, usazují se na mém těle, ovíjí se kol krku mého, obtáčejí se kol prsou mých. Cítím žár na rtech svých jako polibek ženy zrádné, cítím palčivost v srdci svém jako dýkou bod milenky. A modrají rty mé, a černá hruď má. Mé tělo se svíjí v křečích prudkých, cuká sebou jak v objetí vášnivém, v němž bolestí sladkou život vytéká, najednou vytéká – tělo se láme – život vytéká – 33

Rád mám mrtvá těla.
Rád mám mrtvá těla, zlomena v mlhách černých leží chladná, v těžkém soumraku v tajemné neznámo duše uletěla, v němém zápasu shroucena síla zrádná. Beru v ruce žluté hlavy, v mlčelivém svitu v prázdné důlky oční zírám zničené, za uprchlou vůní jich snů v bledé záři paprsek vysílám lkavý, v zážehu křísení mrtvé rty varem pocelu své krve líbám vznícené. Nervosní prsty kladu na klenby srdce zkamenělé, vytekly tony z něho v jásotu žhavých illusí na vlnách neznáma bouřící, vítězný hrob urval tajemných nadějí mystické květy zmrtvělé, v napjatých akkordech melancholií fantomy minula zablýsknou v posledním dýmu kouřící. Smutné loučení dlouhým hledem žalujících rythmů se line, v bizarním víru zčernalé mlhy po života stopě slídím. Marno. Všude chlad dýchá. Slza hořké krve se z očí řine. V zadumání třesoucího puchu hrobu stojím. Nelituji, jen závidím. 34

Rozkoše pěna vyráží na rty.
Z bizarních sopek mé duše plameny šlehají žhavé, v polární záři ohnivé sloupy trýskají nad obzor v dáli, z jich ohnisek blýskají v syčícím trysku vášní jiskry dravé, z jich tůní hrozivým proudem rozkoše láva se válí. Ve varu nitra mého lávy rozbělené kypí násilí bouřící, na mých rtech sžehnutých běsem vyráží vášně pěna drtivá, jež v proudu zvlněném pršíc s praskotem hází paprsky hořící, v touze nedočkavé stříká na rty té, jež jde kolem žíznivá. Ji v mžiknutí blesku k mým ústům přitahuje rozkoše rudé magnetem. A pijeme retů svých mžící rosu v polibků vůni z bezedných číší, ssajeme vláhu srdcí svých výchvěvy zvířených horečným krve letem, prudčeji duše vlnou blesku se chvěje, až notou nejžhavější vyráží nejvyšší. 35 A v objetí splynulá těla jedním dechem touhy život pijí, jediným paprskem v zážehu jisker dráždivých stlumené se oči sytí, jediný žhavý proud krouží v mozku, provléká se v cévách, až v modré zářízáři srdce se svíjí. Krev všemi škálami rozkoše zpívá akkordy divé, všemi barvami světla a tmy svítí. A úpalem sžehnutí sirnatým v zachvění zsinalém klesáme, poslední záchvěvy cukají krví, v zatmělém procitnutí padají těla v zážehu schablá lživém, žhavý okamžik rozkoše v ponurých rekviích v dusný pocit umírání se láme, Vševše leží v duši shaslé v hořkém rubáši slz na hřbitově živém. A zvolna zas láva tajemná se v neznámé hlubiny duše pory temnými vine, zas žíravá pěna rozkoše vyráží na rty mé siné. 36

Mstivý zpěv.
Jsem syn zbojného mozku, nesmiřitelná krev vzdoru v mých cévách krouží, mně protiví se devotní massy otroků, jichž duše z vosku pokorně plivání, tlučení v tvář snesou, pak v modlitbu se hrouží. Sílu demona v sobě cítím a chuť, vrhnout se na banalní lůzy zástup podlý, suggerovat smělost, hypnotisovat odboj v jich nízká čela a s vítězným vytím vlastní jich rukou zbabělou rozmlátit, do všech stran rozmetat jejich modly, chuť za vlasy, za kůži vytáhnout z pozlacených doupat počestné manžele, kteří na cudnost metají zlata svého laso, kteří za hedbávu dary chtějí po panenských ňadrech porobenek slintat, se v lilií rose koupat, bohabojné manželky, které si v mihotu koberců, líných pohovek lokajů kupují maso, 37 chuť vybít ty stuchlé buržoy, na vždy utloucíutlouci jich kretenský řev, vrhnout se na jejich vypasená těla, zabořit, zaryt do nich tvrdé zuby rvoucí, rozsápat jich zbahnělé maso, do stok vypustit jich hnijící krev, rozdrtit jich parasitné mozky, urdousit jich duše páchnoucí, mohutným přívalem z mraků snést jich morový dech a v kraji čistém rozsvítit hrdým duším volným bílé slunce Lásky všech. 38

V hrdé samoty své prchám.
V hrdé samoty své Duše prchám před tebou, bídný Světe, Krmený Světe vepřů a kejhavých kachen, Jedovatý Světe hadů a psů štěkavých, Vyfintěný Světe kurtisán, jež válí se v brlozích tvých v bídě i bohatství, Nafoukaný Světe límců a hvězdiček, rasů zákonných, Nadutý Světe otrokářů mocných a otroků bídných, Hnusný Světe shnilého masa a mozků prázdných – V háv černý se halím, popel sypu na svoji skleslou hlavu, Před tebou, Světe bídný, prchám, bych ještě více nepotřísnil sebe. 39

Můj hrob vystelte rudými růžemi.
Můj hrob vystelte rudými růžemi, mé milenky, všechny mne odneste v hrob. Oblecte se, jak jsem vás miloval, a všecky ozdobte se růžemi rudými. Neklaďte mne v rakev, neškrťte v cárech těla mého, odevzdejte je zemi volné, jak na svět přišlo. A rudé růže sypejte na tělo mé – ať snáší se na mé rty, jak polibky vaše, ať slétají k hrudi mé, jak ňadra vaše, ať skryto tělo mé, jak v objetí vašem. A budu snít. 40

Rouhavá kantilena.
Co je mi ze všeho, co je mi z lidí, z úskočných zmíjí, jež křivým okem svým poťouchle slídí, kde by uštknout mohly, co je mi z lidí, z hltavých supů, jež srdce uštvané za živa z trupu s řeřavým skřekem rvou. Co je mi ze všeho, co je mi z boha, z lásky, jež kletá, jež na přízrakpřízrak, posměch nízkého světa, zplvána klesla. Co je mi ze všeho! co je mi z boha, bezmoci boha, jehož níží, kope v prach lidská noha, potupná noha. 41

Modlitba.
V chrámu Neznámého skláním kolena svá, spínám ruce své, abych setřásl s těla svého hrubé výpary hnijícího bahna světa, abych zmrvenou duši svou vznesl ve výše, kde neplane stuchlé světlo pozemské, abych melodií harmonickou profanními tony světa nerozrytou zapěl čistý hymnus Tajemnému, jehož neznám a nepoznám. Má duše v zapomnění modlitby se hrouží, sladkými tony spěje k Neznámému, jenž ovíjí ji vonným dechem svým, vine k srdci svému bílým polibkem. A mění se duše v lilie květ. 42

Podzim mládí.
Neznámé stíny procházely duší spjatou bolestí viny ztrávené, v zlomených nárazech korunami třásly smutečních stromů mých zahrad prosněných, z nichž dýmem žíravým míza vysýchala z kůry znavené, v marném čekání rosy z hlubin mých studní zazděných. Stromy k zemi své šíje klonily, píseň svou nedohrály, listí jich ve vlnách umdlených padalo v slabosti horečné, seschlé plody s chutí z ulice prachu visely matně, v chorobě nedozrály. A zvolna sypal se popel vychládlý, proudem přikryl vegetace trosečné. Vše vydechovalo dusící athmosferu pouště těžkých tlaků, všude znělo monotonní ratolestí zvadlých volání, jichž žízeň nesýcena křičela hlasem marným na řady mraků, jichž hlad v zemi neplodnou v námaze prázdné ryl ve ztuhlém lkání. 43 Uprchly vůně sýcené tisícem květů v jediném brány sklonění, v nepřátelských touhách sežloutlé slzy zadumčivou padaly vráskou, bloudící úzkostí v zvětralém akkordu tony v hrob stoupaly v smrti šumění, hlasem vyznělým třásly v chorobných strunách poutanou života maskou. 44

Jdu tmou.
Jdu tmou závratnými krajinami, z jich všech ložisek stoupá tma, všude tma, v ní rozpadávají se kameny, hynou květy, zaráží se dech. A tma svírá hlavu, tlačí silou v spánky, buší v srdce – nevidím, neslyším, necítím jen tmu děsící černou. A dále řítím se v bolestném mrazení tmou úzkostlivého ticha. Sviští v hlavě v prudkém záchvatu horečných mdlob. Vidím svými zraky stuhlými, jak v hlavu se dere tma. Cítím mozek v šedivém toku botnat, cítím v hrobovém víru tmy zvětšovat klenby své hlavy. Mozek dále botná, hlava dále roste – roste v příšernou kouli, šíří se, šíří po zemi obrovská děsná. Padám pod její tíží, poslední dech vyrážím černých par. V hořících kolech padám dolů v neznámou dálku propasti, kam hlava silou černou mne stahuje. Bořím se chladivou zemí lomy ostrými dále do pustých samot tmy. 45 Hlava dále padá, rychle padá, rychleji, rychleji – natahuje krk, nemůže stačit tělo, hlava odpadává, sama řítí se dál zrychleným pulsem do hlubin věčných tmy. Marně tělo zpěněnou rozkoší zdrceno stisknout chce hlavu, nejistě potácí se skřivené, v těžkých mlhách nepřístupné tmy. Ruka chytá se za krk – lepkavá kůže s krku se svléká, lípne se k ruce děsem zhroucené, ruka za nohu se chytá, kloub trčí v zdrcených prstech, chytá se za prsa – boří se do masa, do shnilého bahna. Tony děsu řvou v ochrnutých údech, maso odpadává, kosti se odlamují a dále do tmy vše řítí se za hlavou, jež víří v neprostupných tmách Neznáma – černá kometa. 46

Sentimentální ironie.
V sentimentální náladě mdlým hlasem slabě pěji, kdy v temných alejích mých zahrad mrtví se procházejí. V mé duši šero zelené do dálek temných svítí, kam chodí myšlenky ušlé spát, jak začíná psů vytí. Mollovými akkordy hudba v šeru táhle zní, jako když dívka uštvaná nad svedeným mládím sní. Bázlivé melodie puchem hrobu krev sýtí, v mystickém sněhu chladnou vášně barbaři lítí. V dálce lilie zprzněné v rezavých rakvích lkají, kdy dívky vlnu ňader svých za peníz černý dají. Básníka věnec zcuchaný z bezvlasé hlavy visí, illusí pláč do výskotu života vždy se mísí. Umění hymnu velebnou ulice ryk přehluší, nadšení lidé dál pějí o idealech duší. – – – Úsměv na tváři zmlkl všem, kdo zpěv můj poslouchají, ústa má bolesti rosu z černalých květů ssají. Bezkrevné lkavé toniny se zadumčivě chvějí, já lhostejným smíchem mrtvoly všemu se, všemu směji. 47 OBSAH:
Umění3 Vlna štěstí4 Mysterium snění5 Snů horkých krev6 Čekání lásky7 Lásku chci8 Troska vášně9 Do mého nitra padal sníh10 Píseň11 Marně jsem polibek smýval12 Slza13 Květy opadaly14 Prchly illuse15 Smutek rozkoše16 Poslední světlo17 V duši mou se zakouszakous’ vzteklý pes18 Žijte jen19 Blíny v duši20 Úzkost duše22 Má duše prchá24 Pod nárazy hynu25 Bílé objetí26
[49] Kde jsi, Ženo,Ženo –27 Na hlavu mou sypala rudé květy29 Kořist vášně30 Kletba lásky31 Hadové vylézají z doupat svých33 Rád mám mrtvá těla34 Rozkoše pěna vyráží na rty35 Mstivý zpěv37 V hrdé samoty své prchám39 Můj hrob vystelte rudými růžemi40 Rouhavá kantilena41 Modlitba42 Podzim mládí43 Jdu tmou45 Sentimentální ironie47
E: av; 2006 [50]