Úzkost duše.

Úzkost duše.
Když tma snášela se v pozdní hodiny, já bděl jsem smuten, v truchlých vzpomínek plevách dusila se mysl má zatmělá. V ústech mých trpkly nažloutlé sliny, pálily hořce, když kolem v šeru tmy o shaslých ženách vzpomínka kráčela. Přede mne vznesly se smutné vidiny, milenky bledé, jež horkým polibkem jsem líbal kdysi v jich bílá čela. Šly ve znaveném processí jak matné stíny vyhaslých ohňů, láska s kouřem odvátým v popel šedý už dávno shořela. Hlavy jich věnčily černé květiny zahořklé vůně, tvář vpíjela se v duši mou, zas odvracela. Smutek jich hlásal mně obličej siný pohledem dlouhým, v mrazivé bolesti o bědách zlých ústa vyprávěla. 22 Váhavě vešly v mé duše pustiny, prchaly rychle, svých rtů nesvlažily v žízni smrtelné v mé mrtvé studněstudni, jež temně zela. Dále zas kráčely v tajné končiny, v neznámé sféry, v tajemném šeru se tratily, kam duše má nesměla. Já cítil na zahradách duše kvésti blíny špinavých květů, žíravě jed proudit v ztrhaných cévách, kdy vůně setlela. Třesoucím rythmem vybledlé pěly toniny duší ztrávenou, melancholicky struna melodií zadumčivou zalkala, divě zazněla. 23