Jdu tmou.

František Sís

Jdu tmou.
Jdu tmou závratnými krajinami, z jich všech ložisek stoupá tma, všude tma, v ní rozpadávají se kameny, hynou květy, zaráží se dech. A tma svírá hlavu, tlačí silou v spánky, buší v srdce – nevidím, neslyším, necítím jen tmu děsící černou. A dále řítím se v bolestném mrazení tmou úzkostlivého ticha. Sviští v hlavě v prudkém záchvatu horečných mdlob. Vidím svými zraky stuhlými, jak v hlavu se dere tma. Cítím mozek v šedivém toku botnat, cítím v hrobovém víru tmy zvětšovat klenby své hlavy. Mozek dále botná, hlava dále roste – roste v příšernou kouli, šíří se, šíří po zemi obrovská děsná. Padám pod její tíží, poslední dech vyrážím černých par. V hořících kolech padám dolů v neznámou dálku propasti, kam hlava silou černou mne stahuje. Bořím se chladivou zemí lomy ostrými dále do pustých samot tmy. 45 Hlava dále padá, rychle padá, rychleji, rychleji – natahuje krk, nemůže stačit tělo, hlava odpadává, sama řítí se dál zrychleným pulsem do hlubin věčných tmy. Marně tělo zpěněnou rozkoší zdrceno stisknout chce hlavu, nejistě potácí se skřivené, v těžkých mlhách nepřístupné tmy. Ruka chytá se za krk – lepkavá kůže s krku se svléká, lípne se k ruce děsem zhroucené, ruka za nohu se chytá, kloub trčí v zdrcených prstech, chytá se za prsa – boří se do masa, do shnilého bahna. Tony děsu řvou v ochrnutých údech, maso odpadává, kosti se odlamují a dále do tmy vše řítí se za hlavou, jež víří v neprostupných tmách Neznáma – černá kometa. 46

Básně v knize Umdlené stíny: