Jdu tmou.
Jdu tmou závratnými krajinami,
z jich všech ložisek stoupá tma, všude tma,
v ní rozpadávají se kameny, hynou květy, zaráží se dech.
A tma svírá hlavu, tlačí silou v spánky, buší v srdce –
nevidím, neslyším, necítím jen tmu děsící černou.
A dále řítím se v bolestném mrazení tmou úzkostlivého ticha.
Sviští v hlavě v prudkém záchvatu horečných mdlob.
Vidím svými zraky stuhlými, jak v hlavu se dere tma.
Cítím mozek v šedivém toku botnat,
cítím v hrobovém víru tmy zvětšovat klenby své hlavy.
Mozek dále botná,
hlava dále roste –
roste v příšernou kouli, šíří se, šíří po zemi obrovská děsná.
Padám pod její tíží, poslední dech vyrážím černých par.
V hořících kolech padám dolů v neznámou dálku propasti,
kam hlava silou černou mne stahuje.
Bořím se chladivou zemí lomy ostrými dále do pustých samot tmy.
45
Hlava dále padá, rychle padá, rychleji, rychleji –
natahuje krk, nemůže stačit tělo, hlava odpadává,
sama řítí se dál zrychleným pulsem do hlubin věčných tmy.
Marně tělo zpěněnou rozkoší zdrceno stisknout chce hlavu,
nejistě potácí se skřivené, v těžkých mlhách nepřístupné tmy.
Ruka chytá se za krk – lepkavá kůže s krku se svléká, lípne se k ruce děsem zhroucené,
ruka za nohu se chytá, kloub trčí v zdrcených prstech,
chytá se za prsa – boří se do masa, do shnilého bahna.
Tony děsu řvou v ochrnutých údech,
maso odpadává, kosti se odlamují
a dále do tmy vše řítí se za hlavou, jež víří v neprostupných tmách Neznáma – černá kometa.
46