Rozkoše pěna vyráží na rty.

František Sís

Rozkoše pěna vyráží na rty.
Z bizarních sopek mé duše plameny šlehají žhavé, v polární záři ohnivé sloupy trýskají nad obzor v dáli, z jich ohnisek blýskají v syčícím trysku vášní jiskry dravé, z jich tůní hrozivým proudem rozkoše láva se válí. Ve varu nitra mého lávy rozbělené kypí násilí bouřící, na mých rtech sžehnutých běsem vyráží vášně pěna drtivá, jež v proudu zvlněném pršíc s praskotem hází paprsky hořící, v touze nedočkavé stříká na rty té, jež jde kolem žíznivá. Ji v mžiknutí blesku k mým ústům přitahuje rozkoše rudé magnetem. A pijeme retů svých mžící rosu v polibků vůni z bezedných číší, ssajeme vláhu srdcí svých výchvěvy zvířených horečným krve letem, prudčeji duše vlnou blesku se chvěje, až notou nejžhavější vyráží nejvyšší. 35 A v objetí splynulá těla jedním dechem touhy život pijí, jediným paprskem v zážehu jisker dráždivých stlumené se oči sytí, jediný žhavý proud krouží v mozku, provléká se v cévách, až v modré zářízáři srdce se svíjí. Krev všemi škálami rozkoše zpívá akkordy divé, všemi barvami světla a tmy svítí. A úpalem sžehnutí sirnatým v zachvění zsinalém klesáme, poslední záchvěvy cukají krví, v zatmělém procitnutí padají těla v zážehu schablá lživém, žhavý okamžik rozkoše v ponurých rekviích v dusný pocit umírání se láme, Vševše leží v duši shaslé v hořkém rubáši slz na hřbitově živém. A zvolna zas láva tajemná se v neznámé hlubiny duše pory temnými vine, zas žíravá pěna rozkoše vyráží na rty mé siné. 36